neděle 9. února 1997

Aktualita ke stávce

Jedna z aktualit, která se dochovala též v archivu konference STR-SKOL (viz http://lsv.cesnet.cz/cgi-bin/wa?A2=ind9702&L=str-skol&T=0&F=&S=&P=690)
==========================================================================
Nedávno jsem potkal svou kamarádku ze studií. Znáte to: „Jak se máš ?
Co děláš?“ „Ale, učím na univerzitě počítače.“ „Já dělám referentku
v pojišťovně. Ale vůbec mě to nebaví. Hledám něco jiného.“ „A co ty, jseš
spokojenej?“ „S prací jo, ta mě moc baví. Ale ty podmínky okolo. Představ
si. Dodnes nemám vlastní židli. U jediného pořádného počítače na oddělení
máme zasedací pořádek. Často, když potřebuju něco vytisknout, musím si
přinést papír z domova. S platem je to ovšem také špatné. Chceme-li si
udržet alespoň průměrný životní standard, musíme mít nějaké vedlejšáky. Já
sám působím na čtyřech školách.“ „A kolik vlastně na univerzitě bereš?“
Nemám v úmyslu se zde veřejně ke svému platu přiznávat, nakonec všichni ho,
diky tabulkám, umíte velice přesně odhadnout. Jí jsem požadovanou sumu
ovšem sdělil. „Člověče, za to my neseženeme ani sekretářku. Já mám víc než
třikrát tolik!“
Ano, tyto Aktuality budou věnovány stávce učitelů. Ale ne její
podpoře. Ne snad, že bych neměl důvody k nespokojenosti. Je jich velmi
mnoho a bohužel spíše stále přibývají. Požadavek navýšení rozpočtu školství
ze státních rezerv za účelem plošného zvýšení platů však považuji za
nepřijatelný. Přesto mám, stejně jako vy, někdy chuť doslova řvát: „Takhle
to dál nejde! Co budeme dělat? Musí se něco stát!“ Jediné, co se stane,
vybojujeme-li plošné automatické zvyšování mezd s věkem a inflací, je to,
že se budeme mít všichni stejně špatně jako za komunistů. Někdy mám ten
pocit, že právě to si většina z nás přeje. Je-li to pravda, pak nemáme
šanci.
Co by se tedy mělo dělat? Já osobně bych byl klidně ochoten stávkovat
za několik různých požadavků. Mohlo by to být třeba zlepšení řízení. Již
z dřívějších dob je u nás zvykem, že každý, kdo má funkci a moc o čemkoli
rozhodovat, dělá to především podle vlastních zájmů. Mnoho lidí si na to
již tak zvyklo, že to považují za naprosto samozřejmé. Pomoci může snad
jedině důsledná a nezávislá kontrola a okamžité odstoupení každého, kdo je
byť jen důvodně podezřelý z konfliktu zájmů, o prokazatelných chybách ani
nemluvě. Je dost pravděpodobné, že by se ukázalo, že nehospodárné zacházení
s finančními prostředky často není (podobně jako v bankách) způsobeno jen
hloupostí příslušných zodpovědných pracovníků.
Druhou věcí, za kterou bych klidně stávkoval, je zvýšení pohyblivé
složky mzdy. Ovšem pouze v tom případě, že by byla skutečně využívána
k motivaci. V současných podmínkách bez zlepšení řízení by to nejspíš
dopadlo tak, že by největší odměny brali ti, kdo mají nejlepší vztah k panu
řediteli. Tady ovšem samotná kontrola nic nezmůže. Má-li osobní ohodnocení
být stanoveno podle schopností a výsledků učitele, musely by být tyto pojmy
nějak exaktně definovány. Přestože mám svou představu o tom, jak by
dokonalý učitel měl vypadat a po shlédnutí pátečního Posezení s Janem
Burianem o učiteli Školy hrou Tomáši Belkovi na ČT2 má tato moje představa
již i svého konkrétního představitele, je mi jasné, že výkon učitele se
nedá měřit jako housky na krámě. Je tu však přece někdo, kdo může, smí a
musí o kvalitách učitele rozhodovat. Je to ten, kdo je za vzdělání svých
dětí zodpovědný, a to jsou rodiče. Ovšem skutečně zodpovědní a dobře
informovaní rodiče. O informovanosti veřejnosti se v současnosti dost mluví
v souvislosti s programem SET Ústavu pro informace ve vzdělávání. Cílem
tohoto programu je právě informovat veřejnost o kvalitě jednotlivých
středních škol. Zatím má vypovídací hodnotu skutečně jen orientační. Ne
všechny školy byly do projektu zařazeny a ne všechna čísla byla správná.
S těmi čísly je to opravdu těžké. „Každý, kdo pracuje s hromadnými daty,
ví, že 100% přesnost dat neexistuje.“ říká ředitel ÚIV Ing. Zelený
v posledním čísle UN (číslo 5, 4.2.1997, str. 7). Možná také proto bych měl
daleko větší důvěru ke statistikám pocházejícím z nezávislých zdrojů a ne
z ústavu, který je přímo řízen a také placen ministerstvem. Jsem ovšem
přesvědčen, že dobrý rodič stejně na čísla moc nedá a úsudek si udělá
z toho, co se od dítěte dozví. To však nestačí. Měl by navázat se školou co
nejužší kontakt, chce-li mít opravdu jistotu, že je vše v pořádku. Takových
skutečně zodpovědných rodičů je však moc málo. Příliš mnoho z nás se dosud
domnívá, že za vzdělávání dětí je odpovědný stát. To je hluboký omyl.
Myslím si dokonce, že toto je ten zásadní problém současné krize. Nevím, co
s tím. Jediné, co mohu udělat, je každému neustále připomínat: „Lidi, za
to, co z vašich dětí bude, jste v první řadě odpovědni vy sami!“ Mělo by to
být na billboardech, mělo by se o tom mluvit v rozhlase i v televizi.
Teprve pak nastanou podmínky k tomu, aby mohli být dobří učitelé skutečně
dobře ohodnoceni.
Je zde však ještě jedna věc, za kterou bych byl ochoten jít klidně
kdykoli do boje. Je to státní podpora připojování škol do Internetu.
Samozřejmě ne jenom proto, aby se usnadnilo jejich řízení. Ne proto, aby
děti měli snadnější přístup k pornografii. Ne proto, aby se naučili vyrábět
bomby. Ne proto, aby mohli hrát hazardní a násilí plné hry. O takové věci
se zajímají jen ty děti, kterým se nikdo dostatečně nevěnuje a které nemají
kladné vzory ve svých rodičích a učitelích. Pořád si představuji, co by asi
pan Belka ve své třídě s Internetem dokázal. Asi by začali dopisováním se
svými přáteli v Dánsku. Při lepším připojení by si mohli dokonce uspořádat
videokonferenci, takže by se mohli slyšet i vidět. Pak by je určitě napadlo
svým přátelům vyrobit a poslat multimediální animovanou verzi některé ze
svých her, které tak rádi předvádějí. Nepochybně by začali na Internetu
hledat nejnovější doplňkové informace k tématům, které probírají. Později
by si jistě vybrali některý z mnoha mezinárodních projektů. Z těch
posledních by se jim určitě líbil třeba Super projekt, kde soutěží dva týmy
proti sobě. Jeden vymýšlí cestu po Zemi a dává tomu druhému k dispozici
zeměpisné, historické a různé jiné stopy, podle kterých je má druhý tým
sledovat. Nebo by se mohli s dětmi z Filadelfie vydat na výlet historickou
plachetnicí po moři. Možností je mnoho a v některých případech se vystačí i
s minimálními znalostmi angličtiny. Jsem si jist, že by děti ze školy
nejspíš vůbec nechtěli odejít.
A teď si zkuste představit, jak by to mohlo vypadat, kdybychom měli
již všechny školy, všechny školní knihovny i všechny třídy (nebo dokonce i
všechny domácnosti) připojené do Internetu a kdyby takoví Belkové dostali
možnost vymýšlet pro děti výukové projekty.
Co myslíte, kolik by nás do takové stávky asi šlo?

Ing. Borivoj Brdicka
Faculty of Education, Charles University
Prague, Czech Republic
bobr@mbox.cesnet.cz
http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/