Bořivoj Brdička : Role internetu ve vzdělávání |
Ukázka z publikace vydané nakladatelstvím AISIS |
9. VZDĚLÁVÁNÍ PRO NOVÉ MILÉNIUM
9.4 Kam spěje vývoj vzdělávacích technologií
Předvídat budoucnost do všech detailů jistě nelze. Se značnou jistotou však můžeme předjímat přinejmenším hlavní směry budoucího vývoje. Proto poměrně jistě víme, že technologie budou příští generace provázet celým životem a že se tudíž bez nich neobejde ani vzdělávání. Z indicií, které byly předloženy vyplývá, že technologie určitým způsobem ovlivňuje i vzdělávací postupy.
|
Zkusme se nyní zamyslet nad tím, jak vlastně proces zavádění technologických inovací ve vzdělávání probíhá. Rozdíl mezi klasickými výukovými postupy a moderními považují někteří teoretici za tak velký, že jej často podle Thomase Kuhna nazývají změnou paradigmatu [31]. Podle této teorie se věda vyvíjí skokově. V každém období jsou vždy uznávána určitá pravidla a zákony. Těmto pravidlům však některé jevy tak úplně nevyhovují a s postupem času a novým poznáním další výjimky přibývají. Je příznačnou snahou těch, kteří platná pravidla obhajují, že se snaží význam a pravdivost nevyhovujících jevů potlačovat. To však nelze dělat donekonečna. Jednoho dne dojde k objevení nových pravidel, takových, které mnohem lépe popisují starým pravidlům nevyhovující jevy. A tak vznikne nové paradigma, které zpravidla většina dřívějších obhájců starých pravidel rychle přijme.
Změna paradigmatu podle Kuhna má na první pohled určitou souvislost s tím, jak jsou popisovány změny, které ve společnosti vyvolávají významné objevy. Touto problematikou se dnes zabývá samostatný vědní obor nazývaný difusionismus. Původně vznikl proto, že antropologové potřebovali vysvětlit změny, které v určité společnosti vyvolaly technické vynálezy převzaté od jiné pokročilejší kultury. V současné době je nejznámějším představitelem tohoto oboru E.M. Rogers, který teoreticky popsal postup osvojování inovací ve společnosti a zavedl základní pojmy [56]. K rozšíření nových objevů, technologických řešení či výrobků dochází podle něj díky šíření informací různými kanály, a to jen tehdy, jsou-li ve společnosti právě vhodné podmínky. U každého jednotlivého osvojitele má postup osvojení několik postupných kroků - objev, zájem, vyzkoušení, rozhodnutí, osvojení.
Pro nás zajímavým hlediskem je to, jaká část společnosti je v té které fázi zavádění inovace do praxe ochotna tuto novinku přijmout a používat. Nejlépe se dá tento průběh v závislosti na čase vyjádřit graficky. Tzv. S křivka znázorňuje, jaký průběh má samotná inovace a tzv. Bellova křivka (též normální rozložení) zase to, jaký průběh má momentální relativní počet osvojitelů během inovace.
Rogers rozděluje osvojitele podle toho, v které fázi inovace u nich k osvojení došlo do pěti kategorií:
- inovátoři - nadšenci (2.5%)
- časní osvojitelé - vizionáři (13.5%)
- raná většina - pragmatici (34%)
- pozdní většina - konzervativci (34%)
- zpozdilci - skeptici (16%)
Aplikace této teorie na rozvoj internetu a jeho využití ve vzdělávání není nijak moc obtížná. Každý jistě může sám sebe zařadit do některé z výše definovaných kategorií. Jste ještě vizionáři, pragmatici nebo snad dokonce konzervativci, kteří jsou okolnostmi donuceni se naučit s technologiemi pracovat? Nelze vyloučit ani to, že v některých oblastech s opožděným vývojem můžete patřit stále ještě i do nepatrné skupiny inovátorů - nadšenců, kteří podstupují velké riziko a bojují proti obrovské přesile, nezájmu a nepochopení okolí.
Teorii difusionismu je možno zcela bez problémů použít pouze na technickou stránku zavádění technologií do výuky. Na vývoj výukových postupů ji tak snadno aplikovat nelze. Výuka má ve skutečnosti mnoho různých podob. V určitých případech u ní lze uplatnit ta i ona pravidla, neboli všechny postupy mohou být v určitých situacích použity. Dlouhodobě by žádná z krajních možností, ať už čistě instruktivní či konstruktivní neměla převládat. To, které postupy jsou používány více, záleží nejen na škole ale i na tradici a současném vývoji toho kterého státu, regionu či komunity. Obecně je možno v poslední době sledovat jasný posun směřující od metod instruktivních směrem ke konstruktivním. Přirovnávat však tyto změny k výše popisované změně paradigmatu lze jen s určitou nadsázkou. Následující přehled zachycuje typické rysy obou přístupů:
Tradiční instruktivní přístup | Pokrokový konstruktivní přístup |
|
|
Snad není příliš třeba se znovu vracet k tomu, jakou roli v současném vývoji hrají technologie a internet. Kromě nezbytného nástroje potřebného k získání i zpracování informací právě internet je tím prostředkem, který spojuje dění ve třídě s blízkým i vzdáleným okolím. To on umožňuje zapojit do školních aktivit experty, politiky, rodiče, tedy vlastně celou společnost. Dovoluje některé výukové aktivity přenést mimo vyučovací hodiny a dokonce i mimo školní budovu. Takto pomáhá bořit onu zkostnatělou představu o vyučování v podobě oddělených tříd, oddělených předmětů a oddělených, tj. nespolupracujících, učitelů.
Na všeobecné změny výukových metod bychom nemohli ani pomyslet, kdyby různé snahy o konstruktivní pojetí výuky neexistovaly již v minulosti. Dá se vlastně říci, že metody odpovídající duchu tohoto "pokrokového" přístupu se v některých školách opakovaně vyskytují již od starověku. V době nedávno minulé byly tyto metody ověřovány převážně různými experimentálními proudy a tzv. alternativními školami. Z historických důvodů spojených s reformačním náboženským hnutím bylo toto pojetí vždy o poznání více uplatňováno v severských a anglicky mluvících zemích.
|
Aby mohla být změna výukových postupů úspěšná, je nutno přijmout celou řadu opatření. Přestože se většina evropských států snaží realizovat tzv. akční plány zavádějící technologií do školství, nelze si nevšimnout, že se často potýkají s nezanedbatelným množstvím problémů. Relativně nejsnazší je natáhnout dráty s internetem do škol a dodat tam počítače. Větším problémem je vzdělávání učitelů. To se velmi často omezuje na technické znalosti typu European Computer Driving License (ECDL) a nechává vlastní způsob výukové aplikace na učitelích samotných. Učitelé přitom velmi často nemají o práci s počítači zájem. Jsou pro ně stále čímsi novým a nepříjemným. Největší a nejčastější chybou, které se při zavádění technologií do škol některé státy dopouštějí, je to, že zároveň nepřizpůsobují obsah učiva. Pokud se totiž, a tak tomu dosud je i v ČR, zavedou počítače do škol a třeba i naučí učitelé základům práce s nimi, nebude tato reforma příliš úspěšná, nedojde-li zároveň k oficiální úpravě osnov v duchu pokrokového konstruktivního přístupu. Jinak budou učitelé i nadále nuceni provádět aktivity podobné v tomto materiálu popisovaným výukovým projektům pouze jako něco navíc mimo běžné vyučovací hodiny. A to si řada učitelů i žáků rozmyslí. V takové situaci nelze očekávat, že by se do podobných aktivit pouštěl někdo jiný než inovátoři, tj. maximálně 2.5% všech učitelů.
© BoBr 2003 |