středa 19. listopadu 1997

SIMCITY

SimCity neboli česky simulace města je jednou z mála her, které z didaktického i psychologického pohledu nejsou považovány vyloženě za závadné. Na první pohled by se mohlo dokonce zdát, že téměř ideálním způsobem splňuje požadavek na tvůrčí neboli konstruktivní způsob práce s počítačem, který je označován za nejvhodnější pro jeho využití jako nástroje pro výuku a sebezdokonalování. Většina existujících verzí tohoto programu navíc neobsahuje ani žádné připomínky fyzického násilí, bez něhož se dnes již běžná komerčně úspěšná počítačová hra neobejde.
Možná, že jste již slyšeli o mladíkovi jménem Will Wright, který je autorem námětu i první verze programu. Bylo to v roce 1987, kdy se marně pokoušel pro svůj nápad najít nakladatele. Všichni si mysleli, že je blázen a nevěřili, že by se jeho program mohl ve velkém prodávat. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než založit vlastní firmu jménem Maxis a prodávat ho sám. Do dnešního dne se prodalo 5 milionů kusů a díky snaze ostatních firem tento nápad napodobit, vznikla celá nová kategorie simulačních her s tzv. otevřeným koncem. To znamená, že není přesně stanoven cíl. Pokračuje se tak dlouho, dokud neuděláte chybu nebo dokud vás to baví.


První komerčně úspěšná verze SimCity z roku 1989


O co se vlastně jedná? Jako hráč se dostáváte do role správce neboli starosty města s pravomocí rozhodovat o jeho chodu. Na začátku nové hry je vám přidělen prázdný pozemek a určité množství peněz. Za ty stavíte domy a snažíte se do nich získat nájemníky. Nájemníci jsou ale velice nároční. Nastěhují se k vám jen budou-li mít k dispozici silnici, elektřinu, obchody, práci a hromadnou dopravu. To však je teprve začátek. Vaším úkolem je si nájemníky udržet a jejich počet co nejvíce zvyšovat. Jsou totiž jediným příjmem vaší městské pokladny, neboť platí nájem a daně. Budou-li daně příliš vysoké, nebude se jim to líbit, budou-li příliš nízké, nebudete mít peníze na rozvoj města. Peníze ale nutně potřebujete. Nechcete-li o obyvatele města přijít, musíte jim postavit nemocnici, školy, kulturní středisko, policejní stanici, hasičskou zbrojnici, park, sportovní areál atd. Skutečnou zatěžkávající zkouškou však jsou teprve různé katastrofy, které vás, stejně jako ve skutečném životě, neminou. Dojde na oheň, přižene se tornádo, a na vás bude se se ctí s těmito živly vypořádat.

Firma Maxis po svém nečekaném úspěchu neusnula na vavřínech. Kromě vývoje dalších simulačních programů, jako např. SimLife (biologická simulace vývoje života), pracovala i na zdokonalení SimCity. V roce 1993 přišla s novou verzí SimCity 2000. Na první pohled je zřejmé, že hra získala mnohá vylepšení a je také o dost složitější. Každý jen trochu zkušenější uživatel však tuto skutečnost jen uvítá.


SimCity 2000 z roku 1993


Prvním velice povedeným vylepšením je hned začátek. Máte možnost si krajinu pro stavbu města vytvořit podle svého. Kombinovat můžete hory, lesy, pláně, řeky, moře. Velmi rozumné je pořídit si rovné plochy pro stavbu rozsáhlejších budov. Řeky s tekoucí vodou se zase hodí pro stavbu hydroelektráren. I možností, co stavět, značně přibylo. Všechny typy budov jsou k dispozici v různých variantách. Poté, co postavíte elektrárnu a zavedete do domů elektřinu, musíte ještě postavit vodovod. I zde však obecně platí, že není třeba připojovat každý dům zvlášť. Vedle sebe v bloku stojící domy se propojí automaticky. Kromě vlaku můžete vybudovat i síť autobusových linek nebo metro. Nezbytností pro přísun osob i pro obchod je letiště, případně přístav.

Pro angličtinou nevládnoucího našince je značně složitý daňový systém, který je možno v mnoha položkách nastavovat. Nedá se již měnit jen daňové zatížení obyvatel. Nastavovat podle svých záměrů můžete i výdaje městského rozpočtu. Můžete si tak na vlastní kůži vyzkoušet, jak vypadá řízení samostatného samosprávného celku. Na vás je, kolik dáte na zdravotnictví, školství, policii atd. Ovšem musíte pochopitelně počítat i s tím, že vaše rozhodnutí bude mít odpovídající následky a že za ně ponesete odpovědnost.

I zde se vyskytuje celá řada různých přírodních katastrof, na které musíte být připraveni. Můžete si také vybrat některý z předem připravených scénářů představujících různé katastrofické události. Třeba velký požár v San Franciscu nebo útok mimozemských civilizací.

Trochu odlišná je koncepce firmy Sytem 3, jejíž program s názvem Constructor prodává společnost Acclaim Entertainment. Tato hra typu SimCity je momentálně na trhu pravděpodobně nejúspěšnější. Jedná se o pojetí poněkud poplatné ryze komerčním zájmům, i když základní princip je stejný. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že zde nebudujete město sami. Existuje nepřátelsky naladěný protivník, který vlastní vedlejší pozemky a nad nímž musíte zvítězit.


Základna v programu Constructor


Na počátku máte k dispozici jen svou vlastní základnu (na obr.) s několika dělníky. První, co musíte udělat, je postavit pilu, abyste měli materiál na stavbu domů. Máte-li dřevo, můžete stavět obytné domy, samozřejmě jen ze dřeva. Teprve později, až budete mít betonárku a cihelnu, budete schopni postavit i lepší dům. Základním pravidlem pro postup vpřed je postavit od každého domu z nabízených možností vždy alespoň jeden. Obytné domy pronajímáte nájemníkům, kteří pak rodí další nájemníky nebo pracovníky, bez nichž je růst vašeho města nemyslitelný. Zdejší obyvatelé jsou také dosti nároční. Nesnášejí hluk z továren, dožadují se lepšího plotu, stromů na zahradě, snížení nájemného apod. Městská rada vám navíc neustále přidělává práci a chce po vás, abyste pro své nájemníky koupili další pozemky a stavěli další domy nebo abyste jim vybudovali park atp. Tyto požadavky nelze ignorovat. Je to velká honička a nesplníte-li je v požadovaném čase, brzy skončíte.

Největší problémy však způsobují nepřátelé. Chodí krást na vaše území, ničí váš majetek a jsou-li dost silní, postaví si klidně dům na vašem pozemku. K uskutečňování svých záměrů používají různé nekalé živly a gangstery. Vám nezbývá nic jiného, než se chovat stejně. Policie sice v mnoha případech pomůže, na všechno však nestačí. Budete-li chtít vyhrát, budete i vy muset postavit italskou restauraci a udělat z ní domovské sídlo vaší mafie.


Město s policejní stanicí v programu Constructor


Většině z vás to možná bude připadat normální. Skutečný svět je dnes takový. Otázkou je však to, zda je správné se s tím smířit a naše děti utvrzovat v přesvědčení, že se v životě bez mafiánských metod neobejdou. Přesto neváhám některé momenty hry označit za povedené. Proti sobě mohou hrát až čtyři protivníci, z nichž každý může být buď řízen počítačem nebo může být skutečným hráčem připojeným prostřednictvím lokální sítě. Skvělý je nápad na ovládání jednotlivých postav, které jsou navíc krásně animované. Kliknete-li na ně, ozvou se mobilem a vy jim sdělíte, co mají dělat. Takto musíte odvelet mistra s jeho partou vždy tam, kde je nějaká práce, opraváře na místo, kde je třeba něco spravit (i hořící dům) nebo gangstera tam, kde chcete něco zničit. Vtipně je vyřešený též vývoj nájemníků. Vy sami si moc vybírat nemůžete. Na počátku máte k dispozici jen obyvatele na velmi nízké společenské úrovni. Dokážete-li jim zajistit vhodné podmínky, začnou se rodit generace mnohem inteligentnější a schopnější. V praxi to znamená, že jim musíte domů pořídit počítač. S tímto principem bychom se snad mohli ztotožnit, i když si plně uvědomujeme, že ve skutečnosti samotné pořízení počítače ještě neznamená nic a může naopak mít při nevhodném využití i zcela opačné důsledky. Bližší informace o Constructoru můžete získat z jeho domovské stránky u firmy Acclaim Entertainment.

Firma Maxis, jako nositel původní myšlenky, se ale určitě nenechá zahanbit. Usilovně pracuje na nové verzi, která se bude jmenovat SimCity 3000 a bude k dispozici na jaře 1998. Již teď se snaží prostřednictvím WWW stránky lákat budoucí zákazníky, a tak víme, že SimCity 3000 bude opět obsahovat mnoho zlepšení. Bude celé v 3D grafice a hlavně bude ve větším rozsahu umožňovat zvětšování (zoom) až na detaily jednotlivých domů a jejich vybavení. Určitě se máme na co těšit.

Dva zde popsané programy zdaleka nejsou jedinými zástupci her typu SimCity. Existuje ještě celá řada dalších podobných programů. Vzhledem k tomu, že k některým z nich existuje i funkčně omezená volně šířitelná demo verze, můžete si je vyzkoušet i vy. Demo verze je k dispozici i pro SimCity 2000 a Constructora. Obě mají bohužel přes 30 MB, a tak jsem je zatím raději z následující nabídky vypustil. Najdete je pochopitelně na jejich domovských stránkách.

Přehled volně šířitelných demo verzí programů typu SimCity

ukázka název popis OS velikost v MB soubor
scaftik.gif - 2,45 K Afterlife budování pekla a ráje, pomoc duším dostat se na správné místo Windows 95 10,8 afterlfe.zip
sccaeik.gif - 5,83 K Caesar II budování města podobného Římu v dobách jeho starověké slávy DOS 2,8 caesar2.exe
scecoik.gif - 11,84 K Ecomaster ekologická hra, ve které je třeba získat ta zvířata, která jsou schopna přežít v určeném prostředí Windows 3.x 1,1 eco.zip
scmarik.gif - 4,97 K Life on Mars budování kolonie na Marsu Windows 3.x 5,9 mars.zip
scop2ik.gif - 5,94 K Outpost 2 sci-fi příběh budování nové společnosti ve vesmíru po zničení Země Windows 95 9,0 op2demo.exe
scsetik.gif - 5,85 K Settlers II budování vlastní říše po ztroskotání na ostrově DOS 10,6 s2gold.exe
sclifik.gif - 7,14 K SimLife simulace vývoje života na Zemi s možností kontroly počasí, přírodních podmínek i biologických vlastností zvířat (pouze nefunkční demo) DOS 0,7 lifedemo.zip


Vím ještě o jedné zajímavé verzi SimCity. Jmenuje se Corporate Heaven (společné nebe) a je bohužel dosud v počátečním stavu vývoje. Záměrem je vytvořit simulaci ideální lidské komunity, kde si bude každý moci vybudovat hospodářství nebo podnik založený na rozumném využívání přírodních zdrojů. Všichni zúčastnění pak budou mezi sebou moci komunikovat a obchodovat. Budou se navzájem respektovat a ne nenávidět. Pozoruhodné na této hře je hlavně to, že se hraje prostřednictvím internetu, a tak se do ní může zapojit doslova každý. To už se ale dostáváme zase do jiné kategorie využívání moderních komunikačních technologií, a sice MOO (objektově orientovaná mnohouživatelská virtuální města). O těch jsem však psal již dříve.

Kam bude směřovat další vývoj? Bohužel záleží do značné míry na tom, co budeme kupovat. Bude-li i nadále zájem velké většiny z nás přitahovat násilí, asi zvítězí směr, který naznačil Constructor, v němž vám na začátku hry předvedou ukázkové zalití nepohodlné osoby do betonu a na konci vás uloží do rakve a pohřbí. Já sám bych se však přimlouval za vývoj poněkud jiným směrem. Představte si takovou simulaci chodu státu, na které by se daly hodnověrným způsobem ověřovat návrhy politických stran obsažené ve volebním programu. I přesto, že do chodu státu vždy zasahuje i velké množství nepředvídatelných vnějších okolností, mohl by takový program mnoha voličům usnadnit rozhodování. Samotné volby (nebo referenda) prostřednictvím internetu jsou realitou již dnes.

Co zbývá říci závěrem? Rozhodně nesmím zapomenout vás opět upozornit na to, abyste, pokud se rozhodnete nějaké SimCity se svými dětmi zkusit, je nikdy nenechávali u počítače zcela samotné bez kontaktu s vámi a okolním světem. Nadměrná koncentrace na hru a její prožívání může mít i dost negativní důsledky způsobující zkreslení obrazu skutečného světa. Nejnovější výzkumy z oblasti psychologie a sociologie tuto skutečnost jednoznačně prokazují. Profesorka sociologie Sherry Turkle ve své knize Life on the Screen (Život na obrazovce) uvádí následující příklad, který zaznamenala při práci s 13 letým Timem s programem SimLife. V situaci, kdy mu začali hromadně hynout mořští ježci, se ho zeptala, zda ví proč.

Tim: "Nevím, něco se stalo."
ST: "A víš jak zjistit proč se to stalo?"
Tim: "Ne."
ST: "Uvědomil sis vůbec, že to nevíš?"
Tim: "Ne. Takové věci mě nevzrušují. Nejsou důležité."



Je na vás, aby SimCity bylo pro vaše děti přínosem, aby otázky, které je třeba ve hře řešit pro ně byly obohacením a aby nedopadli jako to 10 leté děvče, u kterého paní Turkle zjistila, že je díky SimCity neochvějně přesvědčené o tom, že zvyšování daní vždy vede k povstání.

sobota 8. listopadu 1997

Netdays

Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k akci Netdays. Poprvé jsem o ní psal již více než před rokem. Tenkrát se jednalo o velice úspěšný kalifornský projekt z jara 1996, který byl podporován osobně prezidentem Clintonem a během něhož bylo jen v Kalifornii v jediném dnu připojeno více než tisíc škol do internetu pevnou linkou. V letošním roce se již Netdays rozšířily na celé Spojené státy a prezident žádá kongres o miliardové částky na podporu využití technologií ve vzdělávání.

Naposledy jsem se v červnu tohoto roku zabýval velmi podobnou evropskou verzí projektu, který byl s podporou Evropské unie naplánován a také proběhl v posledním říjnovém týdnu. Vyzýval jsem tehdy k tomu, abychom se k této akci připojili, chceme-li to s naší evropskou integrací myslet opravdu vážně. Slíbil jsem též, že s kolegy v oddělení informační technologie KTchV PedF UK budeme tyto evropské Netd@ys podporovat.

Dnes vás mohu informovat o tom, že tento náš záměr skončil fiaskem. Mám pocit, že ani v členských zemích Evropské unie nebyl zdaleka tak úspěšný, jako v Americe, kde se do něj zapojily tisíce dobrovolníků a stovky sponzorských firem. Situace u nás doma je však skutečně hrozivá a naplňuje mne velkým smutkem.

Můžeme nezdar zdůvodňovat absencí finanční podpory, nedostatkem popularizace a řízení, stále chybějící koncepcí informační politiky státu, svízelnou ekonomickou situací, povodněmi, .... Pravděpodobně jsme i my mohli udělat více. Rozhodně jsme se ale snažili. Jménem Učitelského spomocníka jsme oslovili veřejnost a jmenovitě několik větších firem. Nebudu je jmenovat, ale musím konstatovat, že jejich zájem byl nulový. Že o úroveň našeho školství nemají zájem zahraniční firmy, je svým způsobem pochopitelné. U našich je to však neomluvitelné. Zvlášť ty podniky, které budou potřebovat počítačově gramotné zaměstnance, by měly v tomto směru něco podniknout. Jinak možná nebudou schopny udržet krok s konkurencí. Třeba i ty banky, které si stavějí honosné paláce, by mohly něco dát na účelově vázanou podporu školství. Zapojit by se měly i hromadné sdělovací prostředky, aby si veřejnost uvědomila existenci určitého problému. Jiných, a zdá se, že zajímavějších, problému však máme více než dost. O školství není zájem. A tak jsme i média oslovovali marně.

Přestože v tomto případě rozhodně neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, musíme se pokusit i na této situaci najít alespoň něco pozitivního. Rozhodneme-li se jednou technologie ve školství skutečně používat, budeme se alespoň moci poučit z chyb našich předchůdců. Snad přijdeme včas na to, že nestačí jen natáhnout internetovou linku do každé třídy. Snad zjistíme i to, že vhodné využití této techniky vyžaduje změnu výukových metod, a tudíž i předběžnou důkladnou přípravu učitelů. Doufejme, že nebude příliš pozdě.