Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k akci Netdays. Poprvé jsem o ní psal již více než před rokem. Tenkrát se jednalo o velice úspěšný kalifornský projekt z jara 1996, který byl podporován osobně prezidentem Clintonem a během něhož bylo jen v Kalifornii v jediném dnu připojeno více než tisíc škol do internetu pevnou linkou. V letošním roce se již Netdays rozšířily na celé Spojené státy a prezident žádá kongres o miliardové částky na podporu využití technologií ve vzdělávání.
Naposledy jsem se v červnu tohoto roku zabýval velmi podobnou evropskou verzí projektu, který byl s podporou Evropské unie naplánován a také proběhl v posledním říjnovém týdnu. Vyzýval jsem tehdy k tomu, abychom se k této akci připojili, chceme-li to s naší evropskou integrací myslet opravdu vážně. Slíbil jsem též, že s kolegy v oddělení informační technologie KTchV PedF UK budeme tyto evropské Netd@ys podporovat.
Dnes vás mohu informovat o tom, že tento náš záměr skončil fiaskem. Mám pocit, že ani v členských zemích Evropské unie nebyl zdaleka tak úspěšný, jako v Americe, kde se do něj zapojily tisíce dobrovolníků a stovky sponzorských firem. Situace u nás doma je však skutečně hrozivá a naplňuje mne velkým smutkem.
Můžeme nezdar zdůvodňovat absencí finanční podpory, nedostatkem popularizace a řízení, stále chybějící koncepcí informační politiky státu, svízelnou ekonomickou situací, povodněmi, .... Pravděpodobně jsme i my mohli udělat více. Rozhodně jsme se ale snažili. Jménem Učitelského spomocníka jsme oslovili veřejnost a jmenovitě několik větších firem. Nebudu je jmenovat, ale musím konstatovat, že jejich zájem byl nulový. Že o úroveň našeho školství nemají zájem zahraniční firmy, je svým způsobem pochopitelné. U našich je to však neomluvitelné. Zvlášť ty podniky, které budou potřebovat počítačově gramotné zaměstnance, by měly v tomto směru něco podniknout. Jinak možná nebudou schopny udržet krok s konkurencí. Třeba i ty banky, které si stavějí honosné paláce, by mohly něco dát na účelově vázanou podporu školství. Zapojit by se měly i hromadné sdělovací prostředky, aby si veřejnost uvědomila existenci určitého problému. Jiných, a zdá se, že zajímavějších, problému však máme více než dost. O školství není zájem. A tak jsme i média oslovovali marně.
Přestože v tomto případě rozhodně neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, musíme se pokusit i na této situaci najít alespoň něco pozitivního. Rozhodneme-li se jednou technologie ve školství skutečně používat, budeme se alespoň moci poučit z chyb našich předchůdců. Snad přijdeme včas na to, že nestačí jen natáhnout internetovou linku do každé třídy. Snad zjistíme i to, že vhodné využití této techniky vyžaduje změnu výukových metod, a tudíž i předběžnou důkladnou přípravu učitelů. Doufejme, že nebude příliš pozdě.
