úterý 29. dubna 1997

Jaká je budoucnost technologií ve vzdělávání?

Žijeme v době úžasného rozvoje techniky. V poslední, historicky velice krátké době zásadním způsobem ovlivnila lidskou civilizaci. Život bez elektřiny, rychlých dopravních prostředků, televize, telefonů, počítačů a mnoha dalších technických vymožeností, které se běžně označují názvem moderní technologie, si již nikdo z nás neumí představit. Člověk je dnes schopen opustit Zemi a vydat se do vesmíru. Je však bohužel schopen svou rodnou planetu také zcela zničit. Dokonce to chvílemi vypadá tak, že se mu to s pomocí technologií možná podaří. Myslím, že je dost důvodů k tomu, abychom se při příležitosti rychle se blížícího konce století a navíc milénia zamysleli nad úlohou technologií v dalším vývoji naší civilizace. Mimořádný význam přitom nepochybně má vzdělávání a výchova příštích generací.

Různé obory nejsou technologiemi ovlivněny stejnoměrně. Nejvíce jsou již dnes na nich závislé obory technické, obchod a finance, věda a výzkum, ale třeba též vojenský průmysl. Školství a vzdělávání obecně mezi ně do nedávna rozhodně nepatřilo a u nás pořád ještě nepatří. Způsoby vyučování ve většině škol se, narozdíl od obsahu, od vzniku této instituce nijak významně nezměnily. Učení stále probíhá v relativně uzavřeném třídním kolektivu s tím, že tok informací směřuje nejčastěji od učitele k žákovi. Poněkud uvolněné, ale mnoho let nezměněné osnovy je třeba dodržovat, má-li žák uspět při přijímacím řízení na vyšší stupeň školy. Uvědomuji si sice, že toto klasické pojetí výuky má svá pozitiva a časem prověřené výsledky, obávám se však, že bude v budoucnosti stále více s využitím technologií kolidovat. Současné možnosti informačních a komunikačních technologií jsou, narozdíl od dříve školám vnucovaných technických pomůcek (magnetofony, projektory, videa apod.), pro vzdělávání natolik přínosné, že je prostě nelze nevyužít. Zapojit tyto nové technické vymoženosti do výuky lze však různým způsobem. A právě v tom je jádro problému, který je třeba si uvědomit, diskutovat o něm a řešit ho.

Je zde totiž nebezpečí, že přirozená snaha školského systému po sebezachování (přesně v duchu Murphyho zákonů) bude bránit když ne přímo zavádění technologií, tak určitě změnám, které by současně měly doprovázet metody výuky a styl práce. Školství je nepochybně tím nejkonzervativnějším odvětvím všech dob. A přitom se v něm každou chvíli odehrává nějaká reforma. Je to svým způsobem pochopitelné, neboť každá chyba zde má nedozírné následky. Zkusme se zamyslet nad tím, jak by takové nasazení počítačů do výuky mohlo vypadat.

Nejjednodušší, nejméně bolestivý pro učitelský sbor a tím pádem zatím i nejčastější způsob je pořídit počítače, zavřít je do izolované počítačové učebny a používat je v rámci samostatného předmětu (kde se učí jen počítače) nebo pro samostatnou práci studentů, čili na hraní. Této první fázi se nejspíš žádná škola nevyhne.

Pak přichází na řadu druhá fáze. Osvícený ředitel začne učitele nutit, aby se učili počítače používat. Jdou na školení, kde je učí M602 a T602, v lepším případě Windows a kancelářské programy. Hodně z nich si myslí, že je to zbytečné, ovšem kromě těch, kteří mají v úmyslu ze školství odejít. Většina z nich se však přece jen dostane tak daleko, že jsou nakonec schopni si nějaký program na počítači sami spustit. O schopnostech a možnostech počítačů toho ale vědí pořád ještě velice málo a to, co vědí, jsou spíše znalosti, které potřebuje sekretářka. Počítač je ovšem stroj velice geniální. Je totiž schopen neomylně a neúnavně vykonávat přesně ty příkazy, které do něj vložil programátor. Je hodně dobrých programátorů, kteří jsou schopni realizovat jakýkoli nápad, je však velmi málo geniálních učitelů, kteří dokážou vycítit zcela nové možnosti, které využití technologií poskytuje. Nejméně je těch, kteří jsou schopni takové nápady uskutečnit. Asi proto je na trhu pořád tolik programů, které se snaží kopírovat běžnou činnost průměrného učitele při vyučování. Jsou to všechny ty programy, které vám vykládají látku podle osnov podobně jako učebnice, opakují s vámi a nakonec vás i vyzkouší a ohodnotí. Svým způsobem jsou tyto programy pro toho, kdo nechce více než v současném systému uspět, použitelné. Bylo by však velice smutné, kdybychom se s takovýmto využitím počítačů spokojili. Jak již bylo řečeno, jsou moderní technologie schopny realizovat i myšlenky těch úplně nejlepších učitelů, a to v masovém měřítku. Je však třeba se nejprve zamyslet nad tím, jak by ten nejlepší způsob výuky měl vypadat.

Je velice obtížné přesně určit, který učitel je absolutně nejlepší. Jisté je však to, že největší šanci na úspěch má ten, který dokáže žáka zaujmout, dokáže vyprovokovat přirozenou zvídavost, která v každém z nás od narození je. V naší dnešní škole se bohužel až příliš často děje pravý opak. Počítač je přitom jen nástroj, který může buď pomoci nebo taky ne. Určitě se vám žádné dítě nepodaří zaujmout, bude li ono řízeno počítačem a ne naopak. Skutečný zájem je možné vzbudit jedině vlastní tvořivou prací nejlépe v kolektivu, kde vládne atmosféra spolupráce. Učitel je zde svým žákům partnerem a celý proces přímo neřídí, ale jen usměrňuje. Takovéto prostředí se označuje jako konstruktivní, a proto se tento směr v pedagogice nazývá konstruktivismus.

Prvním, kdo začátkem 80. let uplatnil konstruktivistické prvky při práci s dětmi na počítačích byl autor jazyka Logo Seymour Papert. Logo je vlastně počítačovým prostředím, ve kterém je možné formou zápisu jednoduchého programu řídit pohyb určitého objektu po obrazovce. Dnes existuje mnoho různých více či méně konstruktivních výukových programů pro různé předměty. Patří sem třeba různé systémy na modelování jevů, které dovolují řešit a graficky zobrazovat různé matematické, fyzikální i jiné závislosti. Velice oblíbené jsou simulační hry, které realizují určité tvůrčí prostředí (např. Simcity). Svým způsobem určité prvky tvořivého prostředí obsahují díky svobodě pohybu i nelineárně strukturované informace ve formě hypertextu. Tento princip je uplatněn u většiny současných encyklopedií na CD i u WWW na Internetu. Motivace je zde posilována navíc ještě multimediálními prvky (obrázky, zvuk, video). V blízké budoucnosti bude možno využít i prostorový obraz generovaný pomocí virtuální reality. Název hypertext si v polovině 60. let vymyslel pan Nelson, který měl na tehdejší dobu zcela fantastický sen. Představoval si totiž, že jednou budou do celosvětově přístupného hypertextu uloženy všechny informace lidstva. Nikdo by v jeho době jistě nevěřil, že něco takového bude technicky možné již za třicet let.

Ano, je to tak. Platformou, která něco takového již dnes umožňuje se stala síť sítí Internet. Svými možnostmi jednoznačně předčí samostatně stojící počítač sebelépe, byť i multimediálně, vybavený. Spojuje již téměř celý svět a její využívání díky komerci roste závratným tempem doslova den ode dne. Je tomu tak hlavně díky službě, která v sobě integruje všechny dříve samostatné funkce a nazývá se WWW (World Wide Web) - celosvětová pavučina. Troufám si tvrdit, že dnes již není možné najít takové téma, o kterém by se nedalo prostřednictvím sítě získat vysvětlení nebo vhodné doplnění ve škole probírané látky. Na Internetu se však dají bohužel najít i takové informace, u kterých si rozhodně nepřejeme, aby k našim dětem pronikly. Na odstranění tohoto problému se intenzivně pracuje. Není to však jednoduché, nemá-li být zároveň potlačena i svoboda projevu. Výhody neexistence cenzury a možnosti svobodné komunikace však rozhodně převažují. Studenti mohou prostřednictvím sítě navazovat kontakty s vrstevníky v jiných i velice vzdálených zemích a vyměňovat si názory na různé aktuální problémy. Tak se seznámí s kulturou jiných národů, což může pozitivně ovlivnit jejich cítění všelidské vzájemnosti a morální vlastnosti. Z těchto důvodů bývá Internet nazýván přiléhavě "globální vesnicí".

Jedním z konstruktivních způsobů, jak lze tyto možnosti moderních technologií ve výuce využít, jsou samostatné nebo skupinové úkoly (projekty), jejichž výsledek je třeba obhájit před celou třídou, která má právo o věci diskutovat a učí se tak vlastně všichni. Vůbec nejlepší je, když se takový projekt týká hned několika předmětů. K získání potřebných informací lze síť nejen využít, ale pomocí ní lze diskusi na dané téma rozšířit mimo třídu i mimo vlastní školu. Dnes existuje také velké množství specializovaných čistě síťových projektů na různá aktuální témata, které vymýšlejí a vedou zkušení pedagogové. Tak se vlastně naplňuje to, co bylo řečeno již dříve, a sice, že počítače dovolují realizovat a v masovém měřítku rozšířit nápady těch nejlepších učitelů. Dnes již nejen formou nepřímého působení počítačového programu, ale i možností přímého kontaktu s ním pomocí sítě.

Do hry však vstupuje ještě jedna skutečnost, která bude stále více nabývat na významu. Jsou to domácí počítače nezřídka dokonce připojené do Internetu. Děti, které budou mít takovéto zařízení doma, budou často lépe vybaveni, než celá škola dohromady a budou tím pádem mít úplně jiné podmínky ke studiu. Pokud je ovšem dokáží využít. Tady se dostáváme k úloze, kterou mohou plnit jedině rodiče. Rozhodně nestačí dítěti koupit počítač a myslet si, že jste pro ně udělali vše, co se dalo. Chcete-li aby se rozvíjelo správným směrem, je naprosto nutné se mu věnovat. Rodič se zde dostává do stejné situace jako učitel ve škole. Jeho úkolem je dítě zaujmout a usměrňovat. Toho ovšem lze docílit jedině tak, že s ním bude pracovat, bude to dělat s chutí a musí být připraven se naopak učit mnohým věcem od něj. Nápady, názory a zkušenosti, které může získat od specialistů v tomto oboru, od učitelů i od jiných rodičů mu v tom mohou jen pomoci.

Je pravda, že výchova příštích generací je celospolečenským zájmem, a tak by měl v tomto směru svůj vliv uplatnit i stát. Za výchovu svých dětí je však hlavně zodpovědný každý sám.