V minulosti Učitelský spomocník opakovaně upozorňoval na to, že naše politika v oblasti využití technologií ve vzdělávání je zcela nekoncepční a že se při realizaci RVP na tuto, v současné době stále důležitější oblast, zapomnělo. To platilo v období 2006-2010, kdy se touto záležitostí státní politika jakoby vůbec nezabývala. Byl to logický důsledek doznívání negativního vnímání naposledy vládou v roce 2000 navrženého projektu SIPVZ, jehož realizace před rokem 2006 se vyznačovala nám dobře známými korupčními jevy a skončila vyšetřováním. Kontrola NKÚ sice neodhalila viníka, zato však konstatovala plýtvání a předražování zakázek v řádu stovek milionů korun (viz např. Kostlivec Internetu do škol znovu vypadl ze skříně).
Nepatrný pokus o změnu se uskutečnil na jaře 2009, kdy se ministr Liška na poslední chvíli před svým odvoláním snažil postavit některým ministerským lobbistům a pokusil se přesměrovat finanční toky alespoň trochu koncepčním směrem (viz Akční plán „Škola pro 21. století“). Ten se však nakonec neuskutečnil. Od nástupu Josefa Dobeše v létě 2010 se postupně stále více ukazuje, že on určitou koncepci ve skutečnosti má. Jedná se o návrat k pořádkům, které v našem školství existovaly před schválením reformy známé jako RVP. Tato politika je doprovázena zřejmou snahou zrušit všechny aktivity podporující nekontrolovatelnou autonomii škol i učitelů (včetně portálu RVP), zavést pořádek, přinutit žáky osvojit si alespoň základní znalosti a tyto znalosti ověřovat státem řízeným testováním. Skutečnost, že má být ono testování realizováno pomocí počítačů, na věci nic nemění. Jedná se o krok zpět.
Vzhledem k tomu, že tento záměr má značnou podporu veřejnosti i dost velké části učitelů, je zcela legitimní. O tom, jaká rizika ho provázejí, se toho namluvilo už dost a dost (např. Můj příspěvek do diskuze o plošném testování nebo Co se očekává od testování žáků 5. a 9. tříd základních škol - přepis vystoupení Jany Strakové na veřejném slyšení v Senátu). Potíž je ale v tom, že varování pocházejí většinou jen od malé hrstky odborníků, kteří sice věci rozumějí, ale jejich vliv byl již do značné míry eliminován. Já sám se řadím do této skupiny, i když se ve skutečnosti určité průběžné kontrole existence faktických znalostí (na úrovni 1. stupně Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů) určené primárně učitelům a žákům samotným, nebráním (Skutečné možnosti využití daty řízeného školství). Protože jsem přesvědčen o zcela chybném nasměrování stávajících kroků ministerstva školství, jež je mocensky zcela ovládáno vůlí jediné osoby, tj. ministra Dobeše, považuji za svou povinnost dát svůj nesouhlas veřejně najevo. V minulosti se již mnohokrát stalo, že byli odborníci kritizováni za to, že v okamžiku realizace chybných rozhodnutí mlčeli. Chápejte proto tento můj článek jako alibi pro budoucnost.
Práci si mohu značně zjednodušit stejným způsobem, který jsem použil v minulosti již několikrát (naposledy Technologická transformace školství v USA pokračuje). Přeložím vám několik vět z proslovu federálního ministra školství USA Arne Duncana. Mějte přitom na paměti, že právě USA je zemí, z níž přichází většina nápadů ovlivňujících ekonomické myšlení našich vedoucích představitelů, a to i ve školství. Následující projev přednesl Arne Duncan letos v září při slavnostním otevírání nového amerického národního PP (public-private) neziskového centra Digital Promis, jež má prostřednictvím technologií za úkol „vyvolat průlom v tom, jak učitelé vyučují a žáci se učí“.
Kromě jiného pan ministr Duncan řekl toto: „Opravdu věřím v to, že vzdělávací technologie jsou velkým příslibem pro budoucnost. Není jen v možnosti převést vše, co se dříve dělalo na papíře, online. Není jen ve spojení tříd prostřednictvím internetu s celým světem, i když to je velmi důležité. Tím hlavním příslibem jsou nové metody umožňující učitelům identifikovat konkrétní nedostatky ve znalostech jejich žáků a způsoby, jak tyto nedostatky odstraňovat dříve, než je pozdě. Jedná se o to, jak umožnit těm nejlepším učitelům vzdělávat co největší počet žáků bez ohledu na to, kde se nacházejí. Chceme nabídnout všem našim žákům výuku přizpůsobenou jejich individuálním potřebám. Dosud nikdy nebylo možné, aby si každý mohl dovolit mít svého osobního domácího učitele. A právě zde je ukryt obrovský potenciál vzdělávacích technologií. Vyspělé země po celém světě si to uvědomují a posouvají v této oblasti hranice možného. Je na nás, zda se postavíme do čela tohoto vývoje, nebo zda zůstaneme pozadu. Jsme přesvědčeni, že Amerika nutně musí být v čele. Jsem proto hrdý na to, že mohu podpořit vznik nového národního centra pro rozvoj vzdělávacích technologií Digital Promise, jež bylo založeno ve spolupráci s významnými představiteli podnikatelské sféry s podporou republikánů i demokratů … k užitku všech občanů Spojených států.“
Mezi řádky tohoto výsostně politického vyjádření můžeme číst také to, co jsme v nedávné době s nemalým překvapením diskutovali i u nás (viz Je magistr zárukou dobrého učitelování?). A sice, že do budoucna budeme potřebovat jen takové učitele, kteří budou schopni technologické výzvy nové doby přijmout a vyrovnat se s nimi. I když já osobně nesouhlasím s návrhem, podle něhož by k vykonávání učitelského povolání měl stačit bakalářský titul, musím přiznat, že titul není pro moderního učitele tou nejvýznamnější podmínkou úspěchu. Tou je schopnost celý život přijímat nové podněty a zdokonalovat se.
Problémy se zavedením RVP jednoznačně prokázaly, že naši učitelé mají značně negativní vztah k vnucování nových postupů shora. Proto je zcela nemyslitelné, že by bylo možné jim schopnost pracovat s moderními technologiemi nařídit. Jedinou možností je se snažit vyvolat pochopení, jaké nové převratné možnosti vzdělávací technologie přinášejí, zdola. Nabídnout učitelům podnětné (tj. moderované) prostředí, v němž by sami mohli nové možnosti objevovat a na základě kontaktu s odborníky a se zkušenějšími kolegy si je osvojovat. Těm, kteří mají o tuto problematiku bližší zájem, pak nabídnout třeba i již konkrétně zaměřené vzdělávání, samozřejmě realizované právě formou využití vzdělávacích technologií.
Předpokládám, že čtenář znalý aktuálních souvislostí již pochopil, kam směřuji. Je smutné (i když ne překvapivé), že se pan ministr rozhodl ušetřit právě na chodu Metodického portálu RVP, rozpustit tým jeho pracovníků a omezit jeho provoz na minimum (viz Portál RVP bude efektivnější a levnější). Byl to dosud jediný mně známý velký školský projekt realizovaný s podporou evropských peněz, který měl potenciál skutečně prokázat tolik sledovanou udržitelnost. Právě uskutečňovaná opatření pak povedou zcela jistě k jeho rychlému úpadku.
Nechci být poslem špatných zpráv, ale nezbývá mi, než veřejnost varovat. Bez státní podpory v oblasti využití technologií učitelům se s největší pravděpodobností stane online vzdělávání u nás výhradní doménou komerční sféry. To by jednoznačně mělo velmi nepříjemný dopad na další zvyšování rozdílů mezi chudými a bohatými, na rozvoj občanské společnosti a na celkové klima v naší zemi. Je to podle kritérií hodnocení vzdělávacích systémů členských zemí OECD, spolu s vůbec největším odporem ke škole ze strany žáků (PISA 2009), jeden z hlavních problémů našeho školství (viz Bude PISA 2009 pro nás poučením?).
Zdroj:
Arne Duncan, Reed Hastings - A Digital Promise to Our Nation's Children, Digital Promise, 2011
http://www.digitalpromise.org/newsroom/a-digital-promise-to-our-nations-children
http://www.digitalpromise.org/newsroom/a-digital-promise-to-our-nations-children