Toto vydání Zpravodaje bych rád věnoval svému jmenování čestným členem SKAV. Když nad tím tak přemýšlím, určitou logiku má. Vzděláváním se zabývám skoro celý profesní život a, ač vlastně nejsem vystudovaným učitelem (nepočítám-li doktorát z pedagogiky), vždy jsem byl zastáncem transformace školství v souladu s vývojem světa. Již v 90. letech jsem podporoval takové iniciativy, jako byli např. Přátelé angažovaného učení (viz záznam mnou vytvořeného webu v Archive) aj., které stály u zrodu Stálé Konference Asociací ve Vzdělávání.
Potíže mi vždy v historii způsoboval odpor k technologiím ze strany učitelů. Donedávna byly vnímány ze strany pedagogické vědy nanejvýš jen jako nosič informace, který výsledek vzdělávání neovlivňuje. Ještě když jsem v roce 2009 psal o technologickém determinismu podle Kanukové (Psychologické aspekty vzdělávacích technologií), nikdo skutečnosti, že používání technologií má vliv i na učení samotné, nevěnoval pozornost. V komplexním světě, v němž se nacházíme, se vše neustále mění. Podobně jako dnes už asi nikdo nepochybuje o existenci globálních změn životního prostředí (na nichž mají mimochodem technologie lví podíl), skoro všichni si již uvědomujeme, že existence sociálních sítí významným způsobem ovlivňuje celou naši společnost. Je jen otázkou času, kdy školství vezme roli technologií na vědomí a vyvodí z toho důsledky, tj. začne vnímat digitální vzdělávací prostředí žáka jako nedílnou součást prostoru, v němž působí.
V roce 2015 jsem se stal ve SKAV zástupcem JŠI. Postupně jsem působil ve výkonném výboru obou těchto organizací. Ve SKAV do roku 2020, v JŠI až donedávna (únor 2023), kdy jsem složil funkci a zřekl se zastupování Jednoty ve SKAV kvůli rozporům, které byly (a jsou) způsobeny mou neochotou akceptovat útočné projevy některých členů na sociálních sítích, které jsou občas bohužel namířeny i proti SKAVu samotnému.
Tak jsem se dostal do situace, kdy jsem byl od činnosti SKAV docela odříznut a to mě moc mrzelo. Návrh jmenovat mě čestným členem tento můj problém řeší, a já jsem za něj velice vděčen. Jako čestný člen se mohu zapojit do všech aktivit, jen nemám právo hlasovat, jež přísluší jen oficiálním členským organizacím. Značnou výhodou mého postavení je, že nyní mohu otevřeně vyjadřovat své vlastní myšlenky a nemusím se ohlížet na zájmy organizace, kterou jsem zastupoval.
To jmenování mě skutečně těší. Možná to není na první pohled zřejmé, ale vidím za ním i výše naznačený posun ve vnímání postavení technologií ve vzdělávání. Neumím si představit, že by bylo před deseti lety myslitelné, aby se této cti dostalo někomu, kdo se zabývá vzdělávacími technologiemi. Jsem přesvědčen, že do budoucna bude digitální pedagogika vzata na milost a dobude si odpovídající postavení i jako teorií podložená součást pedagogických věd. Tomu chci věnovat i své další působení ve SKAV.
Ukazuje se stále zřetelněji, že technologie úzce souvisejí s mnoha problémy, které řešíme. Vyvolávají zrychlující se vývoj komplexního světa (Vzdělávání ve věku komplexity), v němž je stále obtížnější najít konsenzus. O ten se snaží např. SKAVem iniciovaný projekt (dnes ústav) Partnerství 2030+ pracující metodikou kolektivního dopadu. Jednou z jeho hlavních náplní je podpora wellbeingu napříč naším školstvím. To je přesně ta problematika, na níž se můj pohled na roli technologií ve vzdělávání potvrzuje. Nejde jen o zavedení samostatného tematického celku věnovaného digitálnímu wellbeingu (Digitální wellbeing pro Strategii 2030+), jde o pochopení komplexnosti vlivu technologií na duševní rozvoj a na potřebu kultivace vzdělávacího prostředí každého z nás. Podobně tomu jistě bude i u mnoha dalších aktivit, na nichž se SKAV podílí.
Co je tedy mottem mého budoucího působení ve SKAV? Půjčím si (v roli kurátora) s mírnou aktualizací myšlenku americké učitelky učitelů Sheryl Nussbaum-Beach (zde):
"Ten učitel, který nedokáže naučit víc než umělá inteligence, má být nahrazen a nahrazen bude."
Dnes si riziko možného nahrazení, právě díky umělé inteligenci, umíme již mnohem lépe představit. Jestliže jsme se donedávna pokoušeli ve vzdělávání vyrovnat se skutečností, že každý má okamžitý přístup téměř ke všem informacím (transaktivní paměť), teď to začíná vypadat, že přístup budeme mít i k hotovým znalostem, tedy samozřejmě jen na základní úrovni a s rizikem určitého zkreslení (ChatGPT). Ale je to i tak revoluční změna. Zjednodušeně řečeno, učitel musí dokázat víc. Výuka se najednou musí daleko více orientovat na nekognitivní (měkké či tiché) kompetence, jako je třeba právě wellbeing, a na to, aby všichni měli stejnou šanci se vzdělávat (inkluze). Lépe to, jak to myslím, pochopíte, přečtete-li si můj poslední článek postavený na myšlenkách George Siemense: AI posouvá pedagogiku od epistemologie k ontologii.
Ještě přidám pár svých dalších nedávných příspěvků ze Spomocníka:
Vzdělávací ekosystém podle Katji Schipperheijn
CoSN pokračuje v odhalování horizontů
AI revoluce ve vzdělávání
Vědecký přístup k dezinformacím ve výuce
Budoucnost vzdělávání podle Googlu
Od informatického myšlení přes algoritmickou gramotnost k digitální kompetenci
Snad je tímto zřejmější, čím se chci ve SKAVu do budoucna zabývat.
Zdravím z Ráje!
Žádné komentáře:
Okomentovat