Jsem už nějaký čas v důchodu a většinu času trávím v Ráji
se psem a slepicemi. Mám proto často pocit, že jsem se již zcela
vzdálil naší běžné školské realitě. Přesto se nemůžu
zbavit dojmu, že až příliš mnoho vedoucích představitelů škol
i učitelů roli technologií ve vzdělávání nevnímá a je
přesvědčeno, že je třeba jejich vliv omezovat, protože je na
žáky neblahý. Již mnoho let se pokouším vysvětlovat, že bez
technologií je dnes učení nepředstavitelné a bránit se jejich
vlivu má smysl jen v podobě „minimalismu“,
který sám důsledně, zvláště u soc.sítí, uplatňuji.
Snad nejsem sám.
Díky tomu, že se digitální technologie stávají všudypřítomnými
(Nová
teorie zjevných technologií ve výuce), nemá smysl
vytvářet ve školách od zbytku světa oddělené prostředí, kde
je jejich vliv eliminován a žáci nejsou na život mimo školu
připravováni. Jedině správný přístup je nacházet smysluplné
způsoby využití technologií ve vzdělávacím procesu. Jinak nám
hrozí, že ho technologie budou silně ovlivňovat bez naší
účasti. A právě to se skutečně ve velké míře děje.
Díky zavádění AI je to stále zřejmější. Svět se rychle mění
a to, co přichází, je tzv. „nová
realita“, v níž bude mnoho věcí vypadat
jinak než dříve. Možná by nám mohlo pomoci pochopit
souvislosti, podíváme-li se na pár mezi odborníky oblíbených
metafor,
o nichž Spomocník informuje podrobněji (viz odkazy).
Maginotova linie
O přirovnání vzdělávacích
technologií k Maginotově linii jsem slyšel prvně již
v polovině 90. let minulého století od Lewise J.
Perelmana (Aktualita
22.12.1996). Byla to reakce na již tehdy existující
značný odpor učitelské veřejnosti k technologiím. V té
době jsme propagátory využití technologií ve výuce označovali
jako inovátory. Podle klasické Rogersovy teorie jich bylo nanejvýš
2.5 % (Hippelova
technologická inovace ve školství).
Perelman
chtěl zodpovědné činitele školství varovat, že se může
stát, že technologie učitele prostě obejdou a budou bez jejich
vlivu pro děti (nejen) zdrojem poznání. A to mluvíme
o době, kdy mobily ještě nebyly vůbec a AI byla
v plenkách.
Trojský kůň
Arizonský profesor Andrew Maynard mluvil
na podzimní konferenci OEB25 o „kognitivním trojském koni“
(Je
AI kognitivním trojským koněm?). Připomíná
existenci tzv. „epistemické bdělosti“, což je soubor
kognitivních mechanismů, s jejichž pomocí hodnotíme sdělované
informace z pohledu jejich potenciálního rizika nás
dezinformovat či oklamat. A varuje před tím, že AI má
mimořádnou schopnost tuto bdělost potlačit.
Pak se může
snadno stát, že myšlenky, které proniknou do našeho vědomí,
jsou trojským koněm záměrně nastraženým někým, kdo s jeho
pomocí realizuje zájmy, které ve skutečnosti nejsou v souladu
s našimi. Je docela smutné sledovat, jak se dnes toto
varování projevuje dokonce i ve svobodných volbách.
Dort
S podobenstvím, v němž je strojové
učení dortem, přišel v roce 2016 tehdejší šéf výzkumné
AI sekce Facebooku Yann LeCun (Lze
AI přirovnat k dortu?). V něm je
nekontrolované (unsupervised) učení korpusem (hledání
nejvhodnějších reakcí na základě obrovského množství dat),
polevou je lidmi kontrolované (supervised) učení a třešničkou
na dortu je učení zpětnovazební (reinforcement), tj.
samo-opravné (např. hra GO, v níž se stroj sám
zdokonaluje na základě minulých úspěšných tahů).
Pro
učitele je však možná ještě zajímavější modifikace této
analogie pro výuku lidí s využitím AI. Maha Bali nám
ukazuje různé způsoby, jak připravovat dort – můžeme si
vyrobit vlastní těsto ze základních surovin, upéct ho z hotové
směsi a podle chuti doladit, připravit podle receptu (použít
vlastní AI model). Nejvíce lidí ho ale bude asi kupovat hotový,
podobně jako když používáme AI aplikace, u nichž nejsme
schopni ovlivnit, co se peče. Maha nás vede k tomu, abychom
se zajímali o to, co velké AI společnosti dávají do
trouby.
Voda
Podle vedoucího univerzitní knihovny na
australské Charles Sturt University Carla Iacona vyvolává
současný boom dojem, že AI je jako voda,
v níž plaveme. Vstupujeme do éry, v níž
přestává dávat smysl oddělovat práci AI od lidské. AI začíná
být všudypřítomná (a neviditelná). Již je součástí
operačních systémů (včetně mobilních) i prohlížečů.
Formuje každé vyhledávání, doplňuje každou
myšlenku.
Představa, že dokážeme vědomě volit, kdy AI
aktivovat, je mylná. V pozadí tiše běží nenápadná
revoluce. Otázkou není, zda ji přijmout, ale zda si dokážeme
zachovat prostor pro nezprostředkované myšlení, i když se
zprostředkování stane všudypřítomným. Taková ryba by si asi
těžko uměla představit život bez vody.
Lesní požár
Podobenství, v němž se AI chová
jako lesní požár nám přináší A.J. Juliani (AI
jako svět měnící požár). Školy si podle něj
v současné situaci mohou zvolit 2 zásadně odlišné
cesty. Buď budou hořlavým keřem nebo sekvojí přizpůsobenou
ohni. Trochu to připomíná nám dobře známý souboj těžařů
s přírodovědci. Ti první pěstují les za účelem zisku
z prodeje dřeva (a po požáru krachují), ti druzí se
snaží o přirozený rozvoj ekosystému, v němž může
být požár dokonce přínosem. Likviduje hustý porost, který
dusí nový růst, vrací živiny do půdy a vytváří podmínky
pro prosperitu další generace lesů. Sekvoj jako ikona není
vybrána náhodou. Je to strom, který se bez ohně při svém
rozmnožování vůbec neobejde.
Nejde jen o to AI
používat, jde o to, aby v situaci, kdy požáru nelze
zabránit, navzdory tomu, že je
snadnější zůstat hloupý, s její pomocí
kompetence žáků rostly. K tomu je třeba mít dostatečnou
AI gramotnost. Jsme svědky toho, jak dochází k vnějšími
okolnostmi vynucené redefinici (transformaci)
v duchu SAMR
modelu, zatím bohužel asi jen v inovativně
naladěné části škol.
Nová realita vyvolaná stále silnějším pronikáním technologií
do běžného života lidí má mnoho negativních důsledků. Zdá
se, že většina z nás bude raději jíst hotový dort, než
aby se pustila do pečení vlastního. Metafory naznačující
riziko, že nás ovládnou (Maginotova linie, trojský kůň), je
třeba brát vážně.
Ocitáme se v komplexním prostředí (Vzdělávání
ve věku komplexity) plném nejistoty.
Zabránit katastrofickému vývoji lze jedině tak, že provedeme
takovou transformaci vzdělávání, která integruje AI a převrací
taxonomii
vzdělávacích cílů i kurikulum.
Naše metafory ukazují různé možnosti, jak se zachovat. Můžete
si vybrat. Buď se utopíte, nebudete-li umět plavat, nebo shoříte,
nebudete-li dost odolní. Podle mě je určitě třeba, abychom
všichni uměli plavat (snižování nerovností jako strategický
cíl). Povodeň se na nás již řítí. Ani ten oheň se nedá
vyloučit. Nová realita se bohužel orientuje na konfrontaci. Jestli
opravdu přijde, přežijí jen ti nejsilnější.
Možná bude rozumné naučit se plavat a zároveň posilovat
odolnost. Z Ráje vás zdraví Bořivoj Brdička |
Žádné komentáře:
Okomentovat