Spomocníkův zpravodaj 190405

Vážení přátelé!

Tento týden připomenu, proč jsem pro Digicentra Elixíru zvolil motto "Ovládej, abys nebyl ovládán!". Inspirací mi byl Douglas Rushkoff a jeho hnutí odstartované knihou Team Human. Jedná se o snahu bránit lidské zájmy před nástupem systémů řízených algoritmy disponujícími umělou inteligencí. Stále zřetelněji se ukazuje, že k obraně je třeba mít dostatečné schopnosti (digitální, informační, mediální gramotnost) a je nutné se spojit a postupovat jednotně.
Rushkoff právě takový tým v rámci kampaně na podporu prodeje knihy buduje. Je v něm již celá řada osobností, které spolu s ním vystupují na mítincích a organizují další podporu. Jednou z pravidelných akcí je veřejné natáčení podcastů v newyorské Civic Hall. Nedávno byl hostem Spomocníkovi již známý australský futurista Mark Pesce. Ten pro osvětlení současných snah o ovládání lidí používá přirovnání k démonologii. To proto, že neznalým uživatelům sociálních sítí musí nutně jejich nově nabité schopnosti (pokud si je vůbec uvědomují) připadat ďábelské. Více v článku Démonologie podle Marka Pesceho.
I druhý můj příspěvek se týká umělé inteligence. Popisuje klasické dilema, které filosofové, psychologové a lékaři řeší již stovky let, a sice, zda je morálně ospravedlnitelné za určitých okolností někomu vědomě způsobit škodu (či ho dokonce zabít). Autonomní vozidla vybavená umělou inteligencí budou muset umět podobné problémy zvládat.
Článek Tramvajové dilema a informatické myšlení ukazuje, že i takovéto samostatně jednající systémy je možné přizpůsobit potřebám lidí. V každém případě ale musíme rozumět tomu, jak fungují - to znamená disponovat informatickým myšlením.
Přehled toho, v jakém stavu je téma umělé inteligence v našem školství, přináší Ondřej Neumajer - Umělá inteligence ve školství a v práci učitele.

Těšíme se na váš zájem a spolupráci,

Bořivoj Brdička

Spomocníkův zpravodaj 190322

Vážení přátelé!

Minule jsme skončili u wellbeingu. SKAV měl na toto téma kulatý stůl - nebýt mě, problematika digitálních technologií by se bývala vůbec neřešila (https://youtu.be/EqVIfTbkTyY?t=5182). Přitom je to záležitost stále aktuálnější. Znamená to, že se k ní budeme stále vracet. Souvisí třeba s využíváním vlastních přístrojů žáky ve školním, a hlavně v mimoškolním prostředí. Jen připomínám, že jsme se tímto tématem naposledy zabývali v souvislosti s lednovým kulatým stolem - Proč mobily ve škole zakazovat či používat.
Naléhavost řešit ve školství technologické záležitosti lze dokumentovat i na mých posledních dvou článcích:

• Digitání dissensus je pojem, který výstižně ukazuje, jakým směrem se ubírá lidská společnost díky schopnosti volně šířit libovolné informace. Jedná se o opak konsenzu, což je jistě velmi nepříjemné. Chceme-li pomýšlet na zlepšení, neobejde se to bez pochopení souvislostí, tj. hlavně bez dostatečné úrovně mediální gramotnosti. Jsem shodou okolností členem odborné skupiny, která pro NÚV připravila inovovaný obsah tohoto průřezového tématu pro připravovanou revizi RVP. Jestliže se ještě na podzim se vším velice spěchalo, teď po odložení celé revize panem ministrem (za účelem jejího kvalitního dopracování!!!) se, jak se zdá, celý proces zastavil. To není dobré!
• Druhý můj článek má název Čínská cesta k umělým učitelům. Není pochyb o tom, že vývoj umělé inteligence v Číně musíme bedlivě sledovat. Tamní vědci si pod vedením komunistické vlády vytyčili cíl, stát se v tomto oboru do roku 2030 světovým lídrem. Jak vidno, je docela pravděpodobné, že se to podaří.
  O velkém bratru v podobě sociálního kreditního systému jsem již psal. Jeho existence je pro nás, totalitou odkojené zastánce demokracie, něco naprosto nepřijatelného. Měli bychom ale vnímat i tu skutečnost, že většina z 1.4 miliardy Číňanů to vnímá jinak.
  Teď přináším informaci o firmě, která vyvíjí systém komplexně nahrazující učitele v přípravě na znalostně orientované testy, které jsou velmi oblíbeným nástrojem ověřování výukových výsledků nejen v Číně. Myslím, že by to pro nás mělo být mementem pro skutečnou změnu postupů. Není pochyb o tom, že jen na znalosti orientovaný frontálně pracující živý učitel nemá budoucnost!

Těšíme se na váš zájem a spolupráci,

Bořivoj Brdička

Spomocníkův zpravodaj 190308

Vážení přátelé!

Tento týden je jasně ve znamení odkladu revize RVP, který se dotkne nejvíce právě ICT. Pan ministr původně trval na jejím dokončení tento rok, ale ukázalo se, že je to požadavek v našich podmínkách nereálný. Školy a učitelé nejsou připraveni. To je ovšem skutečnost, která je nám známa již mnoho let. Možná by mi stačilo, kdyby se začaly podnikat nějaké kroky k tomu, aby se situace změnila. Na naše 2 projekty (PRIM a PODG) samozřejmě nezapomínám. Zdá se, že si budou asi muset vzít tento úkol na starost a podpory z vyšších míst se zatím nedočkají. Je tedy otázkou, zda nebudeme na jejich konci ve stejné situaci, jako teď.
Aktuální stav věcí jsme měli příležitost zjistit na konferenci 28.2., která byla primárně věnovaná zahajované přípravě nové Strategie 2030+. Pan ministr v kuloárech přislíbil pokračovat v SDV, navenek to ale spíše vypadá, že budeme od teď sázet jen na novou Strategii, která již bude bez minulých chyb (myšleno bez nerealizovatelných požadavků SDV).
Zastavím se u jednoho tématu, který byl na konferenci otevřen. Kolega Dominik Dvořák představil výtah ze své meta-analýzy mapující zahraniční reformy školství ve 21.st. Konstatoval, že významnou součástí transformace školství se stává datová a digitální gramotnost (str. 35) a vrcholným cílem je celková spokojenost jednotlivců i společnosti - tzv. wellbeing.

Kompas učení podle OECD (str. 34)

Wellbeing se stává novým memem šířícím se školstvím napříč post-demokratickým světem. Je to vrcholný cíl každého systému. Pro nás je díky mimořádné neoblibě škol u žáků zvláště důležitým indikátorem. Jeho nedílnou součástí je digitální wellbeing. Není proto náhodou, že se právě na toto téma zaměřuje můj aktuální pondělní článek - Digitální wellbeing na Future Learn. Jedná se o souhrn poznatků získaných účastí v MOOC kurzu britské University of York.
Dnes se shodou okolností od 10 na ZŠ Vodičkova koná Kulatý stůl SKAV a EDUin na téma Proč se zabývat duševním zdravím dětí ve školách? Chystám se tam jít a zjistit, jak naši experti vnímají vliv technologií? Zda jim už došlo, že zákaz není řešením.

Těšíme se na váš zájem a spolupráci,

Bořivoj Brdička

Můj testament

Tak je to konečně tady. Dnes končí mé 25leté působení na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Když jsem v roce 1994 začínal, měla většina z nás ještě pocit, že máme šanci změnit tuto zemi k lepšímu. Představoval jsem si tenkrát, že je jen otázkou času, kdy naše školství pochopí, že musí technologiím věnovat patřičnou pozornost, a že se to v první řadě projeví na přípravě učitelů. Přibližně asi tak před 10 lety jsem pochopil, že se toho nedočkám. Pak už to bylo jen trápení.

Mé trápení se postupně prohlubovalo s tím, jak jsem stále více pronikal do tajů fungování této „akademické“ instituce. Snad mám po těch letech právo bilancovat a své zklamání popsat slovy. Rád bych předal vzkaz hlavně svým mladým kolegům, kteří jsou ještě plni ideálů a chtějí věci měnit k lepšímu.

Základní pravidla hry se dají pochopit velmi rychle. Na výzkumně orientované vysoké škole je hodnocení akademického pracovníka závislé na dvou hlavních parametrech – na vědecké činnosti a kvalitě výuky. Existuje snaha oba objektivně hodnotit. Ta je bohužel více než problematická – hlavně proto, že je primárně kvantitativní. Kapitolou samou pro sebe jsou projekty.

Věda

Jakkoli se stále mluví o změnách v hodnocení vědeckých výsledků v humanitních oborech, je zřejmé, že bude i nadále stát na publikování v renomovaných vědeckých periodikách. Jelikož se právě toto žádá, stává se pro mnohé méně schopné „vědce“ dosažení tohoto cíle vlastně něčím jako životní mantrou. Přitom už nikoho nezajímá, co je obsahem jejich díla. Za všechna ta léta na KITTV jsem téměř nezažil, že bychom se bavili o tom, co by se mělo zkoumat. Zato o tom, který impaktovaný časopis by mohl přijmout (typicky placený) příspěvek a byl z toho záznam v RIV, o tom se mluvilo skoro pořád.

Dobrovolně přiznávám, že jsem se tohoto honu po marném pokusu o vědecký grant GAČR v roce 2013 již nezúčastnil, což samozřejmě způsobilo mé fatálně špatné výsledky v oblasti vědy. Vlastně jsem se nikdy za vědce nepovažoval. Potíž je v tom, že za mnou je vidět značný kus práce. Vlastně se ze mě stal něco jako „kurátor“ vědeckých informací z oboru vzdělávacích technologií, který dal jeho modernímu pojetí aktuální obsah. Právě ten fakt, že jsem se osvobodil od zátěže spojené s (často trapným) snažením o vědecké publikování za každou cenu, nakonec způsobil, že o výsledcích špičkových odborníků z celého světa vím víc než jiní.

Výuka

Pozice technologií na PedF je celkově žalostná. Není to zdaleka jen malou oblibou KITTV u ostatních zaměstnanců. Pravou podstatou je snaha eliminovat vliv moderních technologií, která je většině tradičních pedagogů bohužel vlastní. Měl jsem to pochopit již, když jsme v n.p. Komenium v první polovině 80. let začali dodávat počítače IQ 151 do škol a pokoušeli se učitele učit programovací jazyk Basic. Možná bych si byl býval ušetřil naději na změnu postoje fakulty při každé nové volbě děkana za ta léta. Dnes to vidím jasně. Pokud k tomu někdy dojde, pak už beze mě.

Učil jsem v posledních letech jen v magisterském studiu. Měl jsem (kromě oborových) dva volitelné předměty pro neoborové studenty, které pro mě byly nejdůležitější. V tom prvním jsem po studentech chtěl (viz záznamy), aby si v roli učitele začali budovat osobní vzdělávací prostředí. Výstupem měl být přehled toho, co se během semestru naučili online (nejlépe též od koho). Ten druhý jsem koncipoval jako pokračovací. Žádal jsem v něm, aby studenti začali své poznatky online též sdílet. To byl samozřejmě mnohem větší problém, a tak se většinou ti, kteří dospěli až do cíle, spokojili s tradičním pojetím v podobě seminární práce, která ale u mě měla nejčastěji formu blogového příspěvku pro Spomocníka (poznáte je podle uvozujícího sdělení: „Tento článek vznikl jako studentská práce“, je jich nakonec přesně 400).

Za celou dobu se mi nepodařilo studentům ono sdělení o návaznosti mých volitelných předmětů včas předat, takže na začátku semestru vznikaly dost komplikované situace. Většinou to dopadlo tak, že skoro všichni, bez ohledu na to, co si zapsali, zůstávali na té nejnižší úrovni. Pro mě osobně je zvláště smutné hlavně to, že až příliš mnoho studentů mé požadavky považovalo za nadměrné. Celková úspěšnost byla v poslední době pravidelně pod 50 %, přičemž prezenčně se výuky účastnilo ještě méně studentů.

Když už provádím sebekritiku, pokusím se odhadnout příčinu tohoto neúspěchu. Mohlo by se zdát, že nejsem moc dobrý učitel. V tomto směru je však mé sebevědomí docela vysoké. Hlavní důvod nezájmu studentů, dle mého názoru, bude někde jinde. Řekl bych, že za ním asi opět bude v první řadě onen všeobecný odpor k technologiím v podobě výukového prostředku. Jinak je studenti jako věc své osobní potřeby používají docela běžně. Patří přece k síťové generaci. A pak je to má snaha soustředit se na vysvětlování teoretické podstaty vzdělávacích technologií (důvodů pro jejich aplikaci), přičemž studenti (u učitelů z praxe je to stejné) žádají hlavně kuchařku s detailním návodem, co přesně mají dělat.

Na prstech bych spočítal skutečné zájemce o mnou zprostředkované poznatky, takové, kteří si dopředu zjistili, kdo ten předmět učí, přečetli sylabus, a zapsali si ho proto, že chtějí být obohaceni. Mohl bych jmenovat, ale nebudu. Oni vědí!

Projekty

Tento fenomén doby nás postupně úplně ovládl. Již v polovině 90. let jsem se stal prvním propagátorem individuální mezinárodní projektové spolupráce mezi školami (viz ESP Honorary Members). Na konci 90. let jsem pak logicky patřil k prvním řešitelům evropských projektů u nás. Mohu tedy sledovat dlouhodobý trend. Jeho podstatou je institucionalizace. Na počátku bylo zapojení do projektů mnohem snadnější, a když se to povedlo, měli řešitelé poměrně volnou ruku. Dnes je vše mnohem složitější. Efektivita vynaložených prostředků je opravdu strašně nízká, a tak se ji úředníci snaží zvýšit posilováním kontroly a byrokracie.

Institucionalizace se projevuje tak, že projekty jsou stále ve větší míře dedikovány instituci, a nikoli přímo řešitelům. Průvodním jevem je, že zapojení a odměňování pracovníků se pak děje podle vůle vedoucích pracovníků, a řešitelé ve skutečnosti ztrácejí svobodu. Postupně vznikla nová profese lidí, kteří se živí jen tím, že řídí a poskytují podporu řešitelům projektů. O řešitele je však velká nouze. Většina akademických pracovníků je zapojena hned do několika projektů, vykazují tutéž práci opakovaně a složitým způsobem obcházejí maximální povolený nad-úvazek v rámci jedné organizace. Sehnat kvalitního odborníka, který by se práci na projektu mohl seriózně věnovat, je stále obtížnější.

Prodělal jsem vývoj od řadového partnera v projektech Tempus, Socrates, Erasmus ad. Postupně jsem se propracoval až k tomu, že jsem se v roce 2006 pokusil podat s 6 partnery v roli koordinátora projekt Comenius 2.1 (vzdělávání ped. pracovníků). Byla to tvrdá tříměsíční práce, která skončila obdržením 2 zamítavých velmi nekvalitních posudků (podobně, jako se to stalo později u GAČR).

To mě vedlo k osobnímu rozhodnutí se (až na výjimky) do projektů již nepouštět. Podařilo se mi stát se nakonec sám jejich hodnotitelem na národní i evropské úrovni.

Vzkaz pokračovatelům

To hlavní jsem si nechal na konec. Vlastně toto celé píšu hlavně proto, že cítím potřebu něco sdělit svým mladým kolegům. Je pro ně mnohem obtížnější chápat situaci, v níž jsme se po 30 letech budování demokracie octli. Zdá se, že se to moc nepovedlo. Nezávislost akademických institucí a „přímá demokracie“ tam aplikovaná má v našich domácích podmínkách neblahé důsledky podobné tomu, co stále zřetelněji vidíme na globální úrovni. Vedoucí představitelé jsou voleni v prostředí, v němž jsou voliči ovlivňováni natolik, že o skutečné svobodné vůli nemůže být u většiny řeči (Stává se svobodná vůle pouhou iluzí?). Bělohradský mluví o společnosti nesvobody či o postdemokracii. Má to nepříjemné důsledky.

Snadno se totiž může stát, že nejsou do funkcí voleni ti, kteří jsou schopni inovovat a instituci (stát) dovést k rozkvětu, ale spíše ti, kteří (když vysloveně nekradou) zachovávají status quo a po voličích nic mimořádného nežádají. V takto deformované postdemokracii jsou funkce jejich nositeli chápány jako osobní vlastnictví, které je třeba za každou cenu bránit před všemi možnými nástrahami.

Nepřítelem na takovém pracovišti se stává každý, kdo může postavení vedoucího ohrozit. Jsou to ti, kteří mají jiné názory, ale bohužel i ti, kteří ho odborně převyšují.

Proto si laskavě uvědomte:

1. Skutečný impakt je to, jak vaše výsledky ovlivní myšlení jiných, a to i tehdy, když to nepřiznají odkazem. Může se to týkat i vědy.
2. Odborná úroveň členů týmu může být při správném vedení vyšší než vedoucího.
3. Projektové či grantové peníze jsou primárně určeny k dosažení deklarovaného cíle, nejsou jen prostředkem určeným k posílení prestiže nositele.
4. Odborná úroveň vysokoškolského pracoviště má přímý vliv na úroveň studentů i na počet uchazečů o studium.

Má závěrečná rada zní: Budete-li mít pocit, že pracoviště, kde působíte, výše popsané negativní znaky naplňuje, na nic nečekejte a hledejte si jiné. Je-li to možné, pokuste se prosadit v cizině!

Ovládej, abys nebyl ovládán!

Vize ukazující smysl a cíle činnosti Digitálních center Elixíru do škol

Svět je nezadržitelně ovlivňován digitálními technologiemi. Stále se množí zprávy o blížící se disrupci, tj. bodu, v němž stávající exponenciální vývoj dospěje k singularitě, a po ní bude vše jinak. Tyto předpovědi většinou předpokládají, že vládu nad lidmi převezmou stroje disponující umělou inteligencí. I když připustíme, že jsou podobné katastrofické zprávy přiživovány zájmem médií, snad se shodneme na tom, že mají určitý reálný základ, který bychom neměli přehlížet. Minimálně je třeba se vyrovnat s tím, že schopnosti umělé inteligence asi brzy v některých ohledech ty lidské překonají.

Je tedy nezbytné udělat si vlastní názor, zaujmout postoj a konat.

V tom má problematika rozvoje technologií společné rysy s dnes již těžko zpochybnitelnými klimatickými změnami. Snad by nám mohla pomoci znalost pohledu odborníků. Začněme u Douglase Rushkoffa, profesora teorie médií a digitální ekonomiky na City University of New York, pokračovatele kyberpunkové vlny z 60. let minulého století (Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?) a zastánce otevřeného vzdělávání.

Rushkoff je známou osobností již od 90. let minulého století, kdy se začal věnovat kyber kultuře a budoucímu vývoji světa. Je autorem celé řady knih mapujících vliv technologií na společnost. Tu poslední (Team Human), která vychází v lednu 2019, představil článkem Survival of the Richest (Přežití nejbohatších) s podtitulem „Bohatí se chystají nás opustit“ publikovaným na Medium.com [1].

Vypráví v něm, jak byl pozván na velmi zvláštní placenou přednášku pro investiční bankéře na téma „Budoucnost technologií“. Divné se mu zdálo již to, když mu za ni nabídli polovinu jeho ročního profesorského platu. Měl představu alespoň stovky posluchačů ve velkém sále s typickými dotazy, kam se vyplatí investovat – blockchain, 3D tisk, genové inženýrství apod. Byl však hodně překvapen, když místo aby mu dali mikrofon a postavili ho na podium, ho posadili ke kulatému stolu s pěti extrémně bohatými muži, kteří chtěli znát odpovědi na trochu jiné otázky:

„Který region bude nejméně zasažen přicházející klimatickou krizí? Jak mohu zajistit loajalitu svých zaměstnanců, až přijde kolaps? Mohu se spoléhat na roboty? Podaří se Elonu Muskovi kolonizovat Mars? Je pravda, že Google pořizuje digitalizovanou kopii mozku Raye Kurzweila (šéf vývoje a známý propagátor singularity) disponující vědomím (tedy nesmrtelností)? “ [1] (Též viz Superinteligence podle Macieje Cegłowského.) Je pozoruhodné, že nikdo z přítomných super-boháčů nevěřil, že je v jeho moci budoucnost ovlivnit tak, aby se katastrofě předešlo. Všichni byli přesvědčeni o její nevyhnutelnosti.

Douglas Rushkoff patří k expertům, jejichž celoživotní dílo dává na podobné otázky jasnou odpověď. Team Human vysvětluje potřebu existence globálního společenství spolupracujících lidí, kteří místo aby se stali otroky technologií, tak jejich služeb využívají na podporu humanity. Hlásí se k manifestu šesti význačných evropských profesorů [2], který varuje před riziky tzv. „transhumanismu“, tj. snahy vnímat člověka jen jako objekt zpracovávající informace (myšlení je pak hypoteticky možné digitalizovat).

Stejný přístup je patrný ze všech investičních záměrů orientovaných čistě na prospěch několika jedinců před většinou, které se snaží plošně ovlivňovat rozhodování uživatelů internetu, měnit preference voličů v zájmu politiků, nebo dokonce v rámci totalitního režimu konsolidovat společnost (Když velký bratr dostane velká data). Školským klonem tohoto přístupu je jedna z forem tzv. „personalizace“, která se vyznačuje zpracováním velkých dat o činnosti studenta za účelem řízení jeho osobního postupu při učení.

Rushkoff nejen vysvětluje, jakým rizikům nás vývoj technologií vystavuje, dává nám i návod, jak jim čelit. Je správné pochopit důležitost budování týmu spolupracujících lidí tak, aby bylo možné ovlivnit způsob, jak využívat technologie. Je zhoubné „chápat řízení chování člověka jako problém, který je možno řešit nasazením technologií“ [1]. Má to ale jeden háček. Je nezbytné, aby si lidé soustavně uvědomovali, co a proč dělají. Jaká k tomu vede cesta? Douglas Rushkoff ji ukazuje již ve své knize Program or Be Programmed (Programuj nebo budeš programován) z roku 2011, která obsahuje desatero klíčových zásad pro digitálně kompetentního člověka žijícího ve 21. století [3].

Všichni potřebujeme umět ovládat technologie natolik, aby pro nás byly
 „dobrým sluhou“ a ne „zlým pánem“.

To je zásdaním posláním nové aktivity Elixíru do škol.  V jejím rámci vzniká síť Digitálních center vytvářející komunitu pedagogů ochotných sdílet své poznatky a pomáhat kolegům k úspěchu v jejich práci, k úspěchu který je třeba vnímat jako společný. Cílem je vytvořit takové podmínky pro učitele, aby udrželi krok v přípravě žáků našich základních a středních škol s vývojem světa v oblasti digitálních technologií

 „Lidská existence není o individuálním přežití nebo o samostatném úniku.
Je to týmový sport.
Ať už bude naše budoucnost jakákoli, prožijeme ji společně.“ [1]

Zdroje:

1. Douglas Rushkoff - Survival of the Richest, 2018
   https://medium.com/s/futurehuman/survival-of-the-richest-9ef6cddd0cc1
2. The Ghost of Transhumanism & the Sentience of Existence, 2017
   http://privacysurgeon.org/blog/wp-content/uploads/2017/07/Human-manifesto_26_short-1.pdf
3. Douglas Rushkoff - Program or Be Programmed: Ten Commands for a Digital Age, Soft Skull Press, 2011, ISBN: 9781593764265

Memorandum po čtyřech letech

Na začátku roku 2014 jsme my (lidé zabývající se vzdělávacími technologiemi) dospěli k přesvědčení, že situace je natolik vážná, že na ni musíme veřejnost upozornit. Proto jsme s podporou Jednoty školských informatiků vydali Memorandum Informační gramotnost pro žáky. Tím hlavním důvodem, který nás k tomu vedl, byla obava, že výuka v oblasti informatiky je u nás vysloveně zanedbávána a v budoucnosti tato skutečnost může způsobit velké problémy celé zemi (konkurenceschopnost, občanská společnost).

Na podzim téhož roku schválila vláda Strategii digitálního vzdělávání (SDV), která měla všechny naše požadavky řešit a stanovila termíny realizace popisovaných intervencí. Je pravda, že některé dílčí aktivity byly realizovány, ale ve skutečnosti až do dnešního dne vlastně žádný z termínů dodržen nebyl. Aby nebylo možné tvrdit, že Strategie není naplňována, jsou termíny posouvány.

Největším problémem je neexistence vlastního rozpočtu Strategie. Vlastně vše má být realizováno prostřednictvím evropských projektů OPVVV na třech úrovních – systémové (PPUČ NÚV), koncepční (ped. fakulty), ostatní (šablony pro školy). To znamená, že úkol není ministerstvem nastaven jako skutečná priorita a Strategie je stále vnímána jen jako požadavek Evropské komise pro nasměrování projektů.

Z toho bohužel vyplývá, že např. výstupy upravující RVP či standardy učitelů (Učitel²¹) nemusí být nakonec na nejvyšší úrovni přijaty (implementovány do platných zákonů a vyhlášek) podobně, jako nebyl přijat Kariérní řád. Věřím, že v oblasti výuky informatiky samotné (informatické myšlení) se věci kupředu posunout přece jen alespoň trochu podaří, digitální kompetence pro každého se nám však budou prosazovat velice obtížně.

Předpokládám, že vás již tímto svým marným opakováním nářků každý rok začínám nudit. Mám pocit, že se snažím o něco, co vlastně nikdo nechce. To je hloupost, a proto toho nechám. Tato má zpráva o Memorandu je poslední. Jistě situaci sledujete sami a obrázek si uděláte.

Přeji vám vše nejlepší v roce 2018!

3 roky od Memoranda Informační gramotnost pro žáky

Stalo se již pomalu tradicí, že s novým rokem připomínám teď již 3 roky staré Jednotou školských informatiků iniciované Memorandum Informační gramotnost pro žáky (vyšlo 6.1.2014), jehož 4 požadavky se ještě v roce 2014 staly součástí schválené vládní Strategie digitálního vzdělávání (SDV). Má poslední, rok stará zpráva konstatovala, že splnění žádného z našich požadavků není na obzoru a MŠMT bude nuceno vládu informovat o neplnění tohoto úkolu. S největší pravděpodobností právě tato skutečnost rozhodla o tom, že se věci hnuly kupředu.

Ministerstvo vytvořilo pod vedením náměstka Mgr. Jaroslava Fidrmuce tým, který začal na realizaci SDV intenzivně pracovat. Mohl bych samozřejmě zkoumat, do jaké míry odpovídá personální zastoupení v tomto týmu potřebám realizace SDV, ale to zatím odložím (tím spíše, že přesný přehled členů vlastně vůbec neznám). V tomto okamžiku konstatuji, že 4. bod Memoranda (Koordinace aktivit) je splněn.

Všechny ostatní požadavky Memoranda (Revize RVP, Úprava standardů, Kompetence učitelů) se staly součástí SDV a jsou (včetně několika dalších intervencí) realizovány spolu s ní. Přehled o tom, jak se to daří, můžete najít na stránkách ministerstva (Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020) nebo na nezávislém webu zřízeném JŠI Digivzdělávání, který je „hlídacím psem“ SDV. Právě on se tak stává místem, kde můžete průběžně sledovat, jak se daří naše požadavky naplňovat.

Tím bych sice mohl skončit, ale připojím ještě pár osobních poznámek k současné situaci. Změny na úrovni kurikulárních dokumentů (RVP, standardy) mají na starosti přímo řízené organizace (NÚV, NIDV) a mají na to projekt Podpora práce učitelů (PPUČ). Zavedení do praxe pak má podpořit výzva OPVVV směřovaná k pedagogickým fakultám (Implementace strategie digitálního vzdělávání) a v budoucnosti i další zjednodušené financování prostřednictvím šablon (podrobnosti v článku Ondřeje Neumajera Jak se bude zavádět informatické myšlení a zvyšovat digitální gramotnost ve školách).

Skoro celá realizace SDV bude tedy hrazena z evropských fondů. To je jistě v pořádku tam, kde se jedná o vývoj nových dokumentů nebo metodiky. Problém je to tam, kde se jedná o výukovou či podpůrnou činnost, která by měla pokračovat i po roce 2020, kdy současné programové období končí.

Ještě větší obavy však mám z něčeho jiného. Jsem opravdu zvědav, co se stane, podaří-li se kurikulární dokumenty v duchu SDV skutečně aktualizovat. Jednoho dne (podle platného harmonogramu to u standardu Profil Učitel²¹ mělo být již do konce roku 2016) nastane okamžik, kdy budou tyto materiály hotové a budeme stát před jejich implementací. Asi je na místě směrem k MŠMT vyslat důrazné varování, že to, vzhledem ke schopnosti naší učitelské veřejnosti akceptovat další změny v podmínkách výkonu tohoto povolání, bude opravdu nesnadný úkol. Chci věřit tomu, že není naším cílem jen zbůhdarma utratit spoustu peněz. V tom případě je nezbytné urychleně věnovat pozornost 7. směru intervence (Komunikace s veřejností), u níž nečinnost již dnes zásadním způsobem ohrožuje dokončení SDV. Bez pochopení nemůže dojít k akceptaci a implementace SDV tak může zkrachovat.

O tom, jak dospět k pochopení u odborné veřejnosti (učitelů), mám určitou představu. Proto jsem si dovolil tuto oblast podpořit vlastní studií – Profil digitalizace školství: Jak na inovaci českého vzdělávacího systému v rámci SDV. Snad se bude realizátorům hodit?

Prosím, nezapomeňme si neustále uvědomovat rostoucí význam informační gramotnosti, protože Dezinformace vítězí!?

Za rok na shledanou.