neděle 22. prosince 1996

Aktualita 22.12.1996

     Vážení kolegové,
     ani jsme se nenadáli a máme tu zase Vánoce a s nimi
tentokrát poměrně dost dlouhé prázdniny. Mnozí z vás je možná
využijí k vylepšování svých školních počítačových sítí nebo
k přípravě na výuku v novém roce. Těm druhým si dovolím
připomenout, že by mohli své hodiny vylepšit účastí v některém
ze síťových projektů, jejichž přehled pravidelně zveřejňuji.
Projekty pro střední školy v konferenci str-skol@cesnet.cz a
projekty pro základní školy v konferenci
zs-skoly@it.pedf.cuni.cz. Všechny pak můžete včetně archivu
najít spolu s dalšími užitečnými informacemi na mé Web stránce.
     Vánoce jsou dobou, kdy se zamýšlíme nad uplynulým rokem a
děláme plány do budoucna. Jsou ale též dobou, kdy k sobě máme
navzájem poněkud blíže a jsme ochotni o něco více než jindy
pomáhat jeden druhému. Je to ten nejlepší okamžik, kdy bychom
se mohli zamyslet nad sociální problematikou v souvislosti
s blížící se revoluční změnou, kterou způsobí zavádění
technologií do vzdělávání.
     Posledně jsme diskutovali o tom, jak si někteří vizionáři
představují budoucnost. Mezi ty nejznámější patří pan Papert a
pan Gates, ale nejsou zdaleka sami. Jedním z těch, kdo
jako první přišel s myšlenkou, že škola je ve své nynější
podobě překonaná, byl nositel Nobelovy ceny Lewis J. Perelman
v knize School’s Out (New York: Avon Books, 1992). Pokusy o
reformování stávajících škol přirovnává k funkci Maginotovy
linie za 2.sv.v., na níž Francouzi spoléhali a Němci ji prostě
obešli. Tvrdí, že význam a sociální role vzdělávání dozná
v blízké budoucnosti takových změn, že mu budou věnovat velkou
pozornost přední politikové a největší firmy. Další nositel
Nobelovy ceny Arno Penzias si myslí, že vývoj poznání je již
tak rychlý, že dospělí v podstatě nemohou kontrolovat obsah
toho, co se mají jejich děti naučit. A podobně bychom mohli
pokračovat.
     Chtěl bych poděkovat všem, kdo přispěli svými názory do
minulé diskuze. Ujišťuji vás, že i v Americe se o této
problematice dost mluví, především v různých na vzdělávání
specializovaných konferencích. Z těchto diskuzí se začíná
vynořovat představa o vzdělávacím systému budoucnosti, který
bude fungovat na svobodném tržním principu a jehož životodárným
prostředím bude počítačová síť. Žáky a tím i peníze získá jen
ten, kdo bude poskytovat takové vzdělání, že se jeho absolventi
uplatní na trhu práce, jinými slovy budou schopni najít
zaměstnání. Nemusí se nám to líbit, a věřte, že i já patřím
k těm, kdo se zásadně brání cokoli dělat jen pro peníze. Na
druhou stranu je třeba přiznat, že dobře zavedený a fungující
trh má i své nesporné výhody. Minimalizuje nutnost státního
řízení a tím i protekcionářství a korupci. To znamená, že se
uplatní jen ti opravdu nejlepší a ti nejhorší zkrachují.
     Vím, že asi není příliš vhodné zrovna o Vánocích místo
hřejivých lidských slov o lásce k bližnímu mluvit o
konkurenčním boji mezi učiteli a o možnosti ztráty zaměstnání.
Jsem si ale docela jist tím, že většina z vás, když se
rozhlédne kolem sebe, nemá zatím obavy, že by u nás mohlo
v dohledné době k nějakým podobným změnám dojít. Dělám to jen
velice nerad, ale cítím potřebu vás z tohoto klidu vyvést.
Obzvlášť silně jsem ji pociťoval, když jsem nedávno předával do
konference STR-SKOL informaci o americké soutěži ThinkQuest pro
studenty a učitele z celého světa. Předmětem soutěžení jsou
výukově zaměřené WWW stránky ve vícejazyčných mutacích
účastníků. Nejzajímavější na celé akci je ale to, že na ceny je
od sponzorů vybráno víc než milion dolarů. Vítězní studenti
obdrží výhru formou příspěvku na další studium, učitelé
dostanou osobní šeky (blíže na
http://io.advanced.org/thinkquest/).
     Podívejme se teď konečně na sociální aspekty slibovaných
revolučních změn. Problém je v tom, že všichni nebudou mít
k novým formám vzdělávání stejný přístup. Ve Spojených státech
se mluví hodně o tom, jak zamezit opět se prohlubujícímu
rozdílu mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Co se
stane s dětmi z těch nejhorších čtvrtí, kde není nejdůležitější
vzdělání ale hrubá síla.
     Ještě mnohem více se sociální problematikou zabývají
představitelé Evropské unie. Nedávno spatřil světlo světa
dokument, který byl již dlouho ohlašován a má jít počátkem
příštího roku ke schválení do Rady Evropy. Jmenuje se Green
Paper Living and Working in The Information Society: People
First (Život a práce v informační společnosti: lidé na prvním
místě)
(http://www.ispo.cec.be/infosoc/legreg/docs/peopl1st.html).
Opět je zde jednoznačně vyzdvižena klíčová úloha vzdělávání pro
příští vývoj společnosti směrem ke společnosti informační, jak
se poslední dobou nazývá to, k čemu směřuje vývoj lidstva.
Myslím, že se dá jednoznačně z tohoto materiálu poznat, že
v Evropském parlamentu má převahu sociální demokracie a že
v mnoha členských zemích je velká nezaměstnanost. Na každé
stránce se to jen hemží výrazy jako sociální solidarita, tvorba
nových pracovních příležitostí, respektování kulturních
odlišností apod. Dovolím si ocitovat alespoň jednu stěžejní
větu: „Informační společnost by měla být o lidech a pro lidi,
měla by být využívána lidmi k uvolnění síly informací, ne
k vytvoření nových nebo k posílení existujících rozdílů mezi
informačně bohatými a informačně chudými.“
     Takovéto ideály jsou opravdu krásné a moc by se chtělo jim
věřit. Pro nás, kteří jsme prošli komunistickou totalitou a
vědí, že vždy nějaké ty rozdíly existovat tak jako tak budou,
je to ale velice obtížné. Jsem spíše nakloněn dát zapravdu
tvrzení jednoho nejmenovaného pracovníka jedné známé a velice
úspěšné nadnárodní firmy o tom, že hnací silou pokroku i
podnikatelského úspěchu je sobectví a osobní hmotný prospěch
lidí.
     Aby snad nedošlo k mýlce. Já sám jsem také pro určitou
vlastní evropskou cestu k informační společnosti. Přál bych si
i to, aby v ní každý měl alespoň stejnou příležitost ke
vzdělávání. Mám jen trochu strach, abychom na začátku příštího
tisíciletí nezjistili, že jsme se pro samou snahu o zavedení
sociálních jistot pro všechny Americe nejen nepřiblížili, ale
ještě více vzdálili. Abychom nezjistili, že zatímco ve
Spojených státech bude mít každý zcela běžně možnost pracovat
s počítačovou sítí třeba ve veřejné (nebo školní) knihovně
zadarmo, u nás se budou stále zavádět jen další pilotní
projekty a přesvědčovat učitelé o nutnosti a výhodnosti využití
technologií, i přes jejich odpor. Bojím se, aby veškerá snaha
EU o rovnost přístupu k informacím nakonec neskončila s tím, že
počítač připojený do Internetu budou mít ty nejbohatší děti
doma a ostatní se k němu dostanou nanejvýš hodinu týdně při
výuce informatiky.
     Nemohu si pomoci. Porovnám-li zámořský přístup s tím
evropským (o našem nelze vůbec hovořit), mám obavy. Mluví-li
oni o revoluční reformě vzdělávání, jejímž výsledkem bude volný
trh vzdělávacích programů (kurzů), v Evropě se nejvíce mluví o
sociálních jistotách a tvorbě nových pracovních příležitostí.
Ani slovo o armádě učitelů, kteří nebudou schopni se v nových
podmínkách uplatnit. Jak známo, sociální jistoty nejsou
zadarmo. A tak se bojím, že na připojování knihoven a škol
rychlou pevnou linkou, což je asi ta nejlepší cesta, jak
umožnit přístup k síti všem, už nemusí zbýt dost peněz.
     Naštěstí však ani ten tržní princip neplatí beze zbytku
všude. Podívejte se třeba na mě. Většinu toho, co vidíte na
Internetu, dělám zadarmo. A nejsem zdaleka sám. V našem
školství se totéž dá zatím říci skoro o každém.
     Dovolte mi, abych vám závěrem popřál do nového roku, aby
vám nadšení, s kterým děláte svou práci vydrželo, aby vás pocit
dobře vykonané práce hřál dostatečně a abyste vydrželi. Zvláště
bych chtěl apelovat na ty schopnější z vás, kteří by byli
schopni se uživit i jinak, a mnohem lépe. Možná, že se ještě
dočkáme doby, kdy se budou chtít nezaměstnaní bankovní úředníci
stát učiteli, ale budou mít smůlu. Z dobrého učitele se
bankovní úředník stane snadno, nikoli však naopak.
     Jednou věcí jsem si ale docela jist. „Informační
společnost“ se již velice brzy stane oblíbeným heslem i našich
politiků. Přejme si společně, aby nezůstalo jen u slov.

                         PF 1997