Informační a komunikační technologie ve vzdělávání
Akční plán implementace státní informační politiky ve školství pro období 2000 – 2001
Bořivoj Brdička, UK PedF Praha
pracovní studie
Smyslem této studie je přispět k přípravě konečného znění dokumentu, který by se měl stát součástí Národního programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knihy), neboli plánu na reformu českého školství v souvislosti se změnami, které souvisí s příchodem Informační společnosti. Jedná se o můj soukromý názor na to, co by mohl výsledný dokument obsahovat. Jsem si plně vědom toho, že i v případě použití bude třeba můj návrh upravit a doplnit.
1. Teoretické zdůvodnění
To, že informační a komunikační technologie (ICT) v současném světě prodělávají nebývalý rozvoj a ovlivňují život většiny lidí, si dnes uvědomuje každý, a tak není třeba tuto skutečnost nějak zvláště zdůrazňovat. Ne každý však dokáže rozeznat, jak je tato problematika důležitá pro budoucnost jednotlivců, národů, států a nakonec i celého lidstva. Přestože ve světě se různými důsledky využívání moderních technologií zabývá mnoho vědeckých pracovišť, vizionáři, média i některé nátlakové skupiny, u nás je dosud toto téma mimo oblast zájmu veřejnosti i většiny odborníků. Největší pozornost jí věnují ty složky společnosti, které jsou v největším kontaktu s mezinárodním prostředím, tj. firmy se zahraničním zastoupením nebo mládežnické organizace protestující proti globalizaci a ekonomické monopolizaci.
Samotný pojem
globalizace má s ICT mnoho společného. Vyvinul se totiž z přirovnání našeho současného světa ke
globální vesnici [13], kde má jeden k druhému díky technologiím velice blízko. Jiným souvisejícím, a dnes často používaným, pojmem je
informační společnost. Jako jeden z prvních ho v roce 1980 pro popis života lidí v nedaleké budoucnosti použil americký spisovatel Alvin Toffler ve své knize The Third Wave. (Třetí vlna) [22]. Onou třetí vlnou se zde rozumí třetí vývojové stádium lidské společnosti, které přichází po preindustriálním (agrárním) a industriálním. Bývá proto nazýváno stádiem
postindustriálním. Podle celé řady současných výzkumů jsou změny, které v současné době do života společnosti přinášejí ICT natolik významné, že způsobí něco na způsob
revoluce, která se dotkne všech oblastí lidského života.
Velice stručně řečeno, vývoj se stále zrychluje a směřuje k relativnímu zmenšování světa, k tomu, že každý bude moci komunikovat s každým, k tomu, že i zdánlivě nevýznamná událost na jedné straně zeměkoule může díky snadné dostupnosti informací neočekávaným způsobem ovlivnit dění někde úplně jinde. Dá se proto říci, že ICT jsou schopny
při vhodném využití určitým způsobem přispět k rozvoji
globálního pohledu na svět a pomoci tak lidem chovat se podle principů „trvale udržitelného života na Zemi“. Nezbytnou součástí takového vývoje je
zlepšení vztahu mezi národy a státy i
nalezení řešení celosvětových problému, např. ekologických.
Na tuto problematiku se samozřejmě nelze dívat jen okem sociologa či filosofa. Při řízení státu je třeba sledovat též pragmatický čistě
ekonomický pohled. I ten však nemůže nevidět obrovský vliv ICT na budoucí vývoj. Dostupnost informací, možnost komunikace a vysoká míra automatizace způsobí velké změny v požadavcích na kvalifikaci lidí téměř ve všech oborech. I nadále bude klesat počet zaměstnanců ve výrobním sektoru a poroste v oblasti služeb, kam lze do jisté míry zahrnout i vzdělávání. Lidé budou často ve styku se svými kolegy, obchodními partnery nebo i učiteli jen prostřednictvím technologií. Díky stále rostoucímu tempu rozvoje vědy a techniky, jež se promítá v praxi, bude třeba, aby se téměř všichni pracovníci učili po celý život něco nového. Tyto skutečnosti vedou některé radikální reformátory vzdělávacího systému až k představám, že bychom se bez školy, v klasickém smyslu toho slova, mohli obejít. Každý by se učil vždy jen to, co je potřeba (
on demand), a až v tom okamžiku, kdy je to potřeba (
just in time)“ [16].
Souhlasit s podobnými představami bychom mohli pouze za předpokladu, že budeme vzdělávání považovat čistě jen za přípravu na výkon povolání. Škola však má mnohem širší poslání. Měla by se zabývat
komplexní výchovou člověka, aby se stal platným členem společnosti. Proto můžeme odosobněnou
distanční formu vzdělávání akceptovat jen jako doplňkovou, zvláště vhodnou v těch případech, kdy studující má vlastní zájem o konkrétní specializovanou problematiku, tj. např. na vysokých školách nebo ve vzdělávání dospělých (např. rekvalifikace nezaměstnaných).
Je zřejmé, že význam vzdělání a potřebné schopnosti absolventů škol se, díky výše popsanému vývoji, zásadním způsobem mění. Kompetence potřebné pro život v informační společnosti nazýváme
informační gramotností a způsob, jak se k ní dopracovat,
informační výchovou. Proto je nezbytně nutné změnit i metodiku výuky na všech našich školách. Důsledkem pronikání ICT do života celé společnosti je tedy
změna vzdělávací politiky státu a
nutnost reformy školství. Nejedná se však pouze o integraci technologií do současných výukových metod. Cílem této reformy musí být změna těchto metod v souladu s požadavky současného vývoje společnosti i vědeckého poznání.
Současný vývoj
pedagogiky má souvislost s nejnovějšími poznatky mnoha různých vědeckých disciplin. Tak např. díky psychologické
teorii více inteligencí [5] a
odlišnosti pohlaví [18] se ukazuje potřeba vytvořit takové vzdělávací prostředí, v němž bude možno k výukové látce přistupovat různými způsoby podle individuálních schopností žáků. Dnes známým faktem je to, že veškeré vzdělávání se uskutečňuje kontaktem s jinými lidmi, a je tudíž záležitostí
sociální [23]. To znamená, že na výchovu má značný vliv celé prostředí, v němž se člověk pohybuje, tj. hlavně rodina, velký vliv mají vrstevníci i další lidé a zprostředkovaně též třeba autoři televizních pořadů nebo počítačových programů. Se všemi těmito vlivy je třeba počítat a vhodně je do výchovy zapojit.
Poslední výzkumy z oblasti
kognitivní psychologie naznačují, že lidský mozek je v každém období života ze své postaty
aktivní, to znamená, že je stále připraven poznávat něco nového [17]. Není však žádnou výjimkou, že škola právě tuto vlastní aktivitu často potlačuje, a tak připravuje žáka o zájem učit se. V nejhlubší podstatě pak teorie fungování mozku korespondují s globálním (holistickým) pohledem na svět [18]. To znamená, že mohou nastat i zcela netušené souvislosti (
asociace), díky nimž lze znalosti jedné problematiky třeba použít i někde úplně jinde. A to je další důvod k tomu nesoustřeďovat se při výuce na memorování fakt, ale spíše se věnovat
tvořivému hledání souvislostí.
Změny jsou natolik veliké, že se současný vývoj výukových metod často popisuje jako změna paradigmatu [12]. Následující přehled popisuje základní rysy této změny.
současný vývoj výukových metod
Pedagogika má však proti jiným vědeckým oborům značné nevýhody v tom, že její působení nelze exaktním způsobem v dostatečně krátkém časovém úseku ověřovat. Výsledky změněných výukových metod přitom mohou mít nedozírné následky. To je jeden z důvodů, proč mnoho pedagogů projevuje značné sklony ke
konzervatizmu.
Existuje celá řada různých pedagogických metod, z nichž většina je použitelných. Dá se dokonce konstatovat, že, díky odlišnosti studentů, lze využívání různých metod doporučit. Rozlišovat bychom vždy měli hlavně jejich dobré a špatné uplatnění. Za vysloveně
nebezpečné je třeba považovat jen
extrémy v podobě školy, kde se vše dělá na povel nebo kde si každý dělá, co chce.
Technologie jsou schopny podporovat jakýkoli model výuky. Jsou jakýmsi zesilovačem, který
umocňuje dobré i špatné výukové metody. Musíme však být velice opatrní, abychom je využívali pouze přínosným způsobem. To znamená, že se nesmí stát cílem pouhé dodání počítačů a připojení škol do Internetu. Cílem musí být komplexně pojatá informační výchova ke schopnosti
informace zpracovávat a přeměňovat je na široce použitelné vědomosti.
2. Dosavadní vývoj u nás a ve světě
Pokusy s využitím počítačů k výukovým účelům byly prováděny již od šedesátých let 20. st.. V té době byly počítače něčím docela novým, ještě neověřeným, a panovala všeobecná představa, že pomocí nich lze zautomatizovat téměř všechny lidské činnosti. V pedagogice navíc tehdy ještě celosvětově převládal
behavioristický instruktivní model učení, jehož nedostižným cílem bylo prostřednictvím co možná nejdokonalejšího ovládání všech vjemů studujícího dosáhnout určitého jeho chování. V konečném důsledku pak určitých jeho vlastností. Proto byly první výukové počítačové programy koncipovány tak, že se snažily plně řídit to, co uživatel dělá.
Trend využívání
technologií řídících učení převládal do konce 80. let. Díky tomu, že tento způsob výuky do značné míry potlačoval vlastní motivaci a zájem studujícího, vyznačoval se vývoj stále rafinovanějšími a komplikovanějšími pokusy o řízení, které by si uživatel neuvědomoval. Počítačové aplikace tohoto typu však nakonec narazily na barieru v oblasti vývoje
umělé inteligence. Zatím totiž není možné vytvořit takový počítačový program, který by byl schopen reagovat na všechny podněty uživatele a usměrňovat ho určeným směrem. Jinými slovy, počítače dosud nejsou schopny učitele nahradit.
Přesto se velké množství aplikací fungujících na tomto principu v praxi běžně používá. Jsou to programy sloužící k
drilování nebo
testování. I ty mají své určité místo ve výuce. Některé znalosti nebo dovednosti si lze totiž nejlépe osvojit právě tímto způsobem (abeceda, malá násobilka, vyjmenovaná slova, nepravidelná slovesa apod.) Ne vždy je počítač pro výuku tohoto typu nezbytný. Na druhou stranu má i značné výhody v tom, že je neúnavný, spravedlivý apod.
Od počátku 90. let se začíná v oblasti vzdělávacích technologií prosazovat nový směr -
konstruktivizmus. Vychází z podpory vlastní aktivity mozku a snaží se tudíž ve vzdělávání vytvořit takové prostředí, které by tuto aktivitu podporovalo. Základním rozdílem v případě uplatnění vzdělávacích technologií je to, že
aktivita a řízení přechází ze stroje na uživatele [15]. Podobný systém ovšem může mít úspěch pouze u studentů, jejichž přirozená chuť do práce není ničím narušena a které v této činnosti podporuje celé okolí včetně učitele.
Za
konstruktivní lze označit všechny výukové
aplikace, které podporují vlastní aktivitu studentů. Vlastně to jsou nakonec i všechny nástroje, pomocí nichž lze cokoli vytvořit, jako různé editory, autorské systémy, programovací jazyky, nástroje na modelování apod. Patří sem však i zdroje dat, v nichž může aktivní hledající student najít potřebné informace, jako např. encyklopedie, slovníky ad. Informace dnes bývají studentům výukovými aplikacemi předkládány nejčastěji formou
hypertextu. To znamená, že data mají nelineární uspořádání podle souvislostí. Je to způsob, který se snaží napodobit uspořádání vědomostí v lidském mozku a je tudíž pro studium vhodnější než klasický lineární text.
Kapitolou samou pro sebe je
Internet. Díky němu přibyly k původně jen informačním technologiím do označení ICT též technologie komunikační. Umožňuje nejen snadnou komunikaci mezi všemi uživateli pomocí
E-mailu, ale je též zdrojem nepřeberného množství informací prostřednictvím služby
World Wide Web. Až do roku 1994 byl Internet sítí čistě akademickou. Po tomto roce byl uvolněn i ke komerčním účelům a od té doby je jeho rozvoj doslova překotný. Jeho místo ve výuce je nezastupitelné. V souladu s principy moderní pedagogiky dovoluje do výuky zapojit lidi a informační zdroje doslova z celého světa. Web je totiž jednou obrovskou celosvětovou hypertextovou encyklopedií, kde lze najít téměř vše. Problémem je to, že ne vždy se podaří vhodné informace rychle najít, ne všechny jsou pravdivé a některé jsou dokonce pro výuku vysloveně nevhodné. Obrovskou výhodou je naopak poměrně snadná
možnost publikování, kterou mají téměř všichni uživatelé Internetu. Je tedy zřejmé, že
konstruktivní výukové možnosti jeho využití jsou obrovské.
Vezmeme-li v úvahu též naprostou
nutnost zvládnutí práce s technologiemi pro většinu současných studentů jako základní podmínku jejich budoucí zaměstnatelnosti, není ani příliš divu, že se vlády všech vyspělých států v současné době usilovně snaží všechny školy vybavit počítači s připojením do Internetu. Ve Spojených státech, které jsou ve využívání technologií nejdále, se stalo jedním z hlavních programů vlády prezidenta Clintona do roku 2000 připojit do Internetu rychlou linkou všechny školy a dosáhnout maximálního počtu 5 žáků na jeden počítač. Samozřejmě že to není zadarmo. Investice do ICT na amerických školách dělaly v roce 1998 jen ze státního rozpočtu kolem 5 miliard US$. Jak vyplývá z následující tabulky, není příliš vzdálená doba, kdy budou v USA do Internetu připojeny nejen všechny školy, ale i všechny třídy.
školy |
učebny |
1994 |
1997 |
1998 |
1994 |
1997 |
1998 |
35 |
78 |
89 |
3 |
27 |
51 |
vývoj připojení všech amerických státních škol a učeben do Internetu v % (podle [9])
Ani Evropa nechce zůstat příliš pozadu. Jak je patrné z následující tabulky, panují zde značné rozdíly. Některé státy však v počtech škol připojených do Internetu dokonce překonávají USA (Irsko, Finsko).
| Portugalsko | Francie | Rakousko | Británie | Itálie | Dánsko | Norsko | Finsko | Irsko |
ZŠ | 4 | 11 | 23 | 34 | 36 | 42 | 81 | 90 | 95 |
SŠ | 100 | 63 | 75 | 87 | 84 | 100 | 98 | 95 | 100 |
připojení škol některých evropských států do Internetu v % v roce 1998 (podle [4])
Náš
domácí vývoj do značné míry s určitým zpožděním sleduje vývoj světový. Má však i svá specifika.
První vlna zavádění technologií do školství u nás proběhla v polovině 80. let, v době, kdy se v masovém měřítku začaly vyrábět první osmibitové osobní mikropočítače. Do našich škol byly tenkrát dodávány tzv. centrální rozesílkou (podle rozpisu ministerstva školství) téměř úplně bez programového vybavení s tím, že se předpokládalo, že si vhodné programy napíší učitelé sami. Tato skutečnost spolu s technickou nedokonalostí tehdejších počítačů způsobila značné rozčarování, které u některých učitelů nebylo překonáno dodnes.
Po revoluci
na počátku 90. let se otevřely hranice a my jsme opět dostali možnost přímého srovnání se světem. Udělalo se mnoho dobrého. Např. připojení všech vysokých škol do Internetu. Rozběhlo se několik ověřovacích pilotních projektů hrazených z prostředků EU (Comenius, Tempus, Phare) nebo z grantů MŠMT i vlády. Vše však bohužel až do současné doby zůstalo jen na úrovni ověřování. Ke skutečné implementaci ICT do vzdělávání dosud nedošlo, hlavně díky absenci celostátní koncepce a politiky. Pokud by tento vývoj pokračoval dál, naše
zaostávání za světovým vývojem by se ještě zvětšovalo.
Proto v květnu 1999 přijala vláda dokument
Státní informační politika - cesta k informační společnosti [19], který ukládá ministerstvu školství ve spolupráci s ministerstvem kultury do 31.3.2000 předložit
Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání. Že je to krok správným směrem je možno doložit následujícím citátem, který demonstruje soulad s naším teoretickým zdůvodněním:
„Souběžně s klasickými formami vzdělávání na školách různých stupňů a zaměření je žádoucí podporovat i formy novější - celoživotní vzdělávání, distanční vzdělávání, rekvalifikace - přispívajících jak k rozvoji vzdělanosti společnosti, tak i k pracovní flexibilitě obyvatelstva. Uplatňování elektronických učebnic a učebních pomůcek, multimédií, virtuálních laboratoří, digitálních knihoven umožní zefektivnit výuku a podpoří sebevzdělávání, čímž se uvolní prostor pro rozvoj myšlení, kreativity a tvůrčích schopností. Bude podporováno publikování učebních textů, studentských prací i projektů v elektronické formě prostřednictvím Internetu. Všem studentům bude poskytován přístup k elektronické poště a WWW s cílem v co největší míře zapojovat studenty do aktivit, které směřují k integraci informačních a komunikačních technologií do činnosti instituce.“
Chceme-li tyto nemalé úkoly, které před námi stojí splnit, čeká nás mnoho konkrétní práce. Pokusme se co nejpřesněji formulovat, co je třeba udělat.
3. Mechanizmy implementace ICT ve vzdělávání
a) ICT a školy
Je zřejmé, že je třeba docílit toho, aby ve školách bylo dostatek počítačů a aby byly připojeny do Internetu. Tuto problematiku je však třeba poněkud konkretizovat. Není totiž úplně jedno jaké počítače do škol dáme, kam je umístíme a jak je připojíme do sítě.
Školy často získávají
starou vyřazenou techniku jiných organizací. Tato technika jistě může být ještě dobře využitelná. Starší počítače mohou sloužit k pořizování textových dat, k E-mailování, k výuce základů informatiky apod. Jen je třeba počítat s tím, že jsou více poruchové, vyžadují stálou péči technika a rostou náklady na opravy (pokud se opravují). Dnešní školy potřebují být vybaveny též současnými
multimediálními počítači, na nichž lze pracovat s grafikou, využívat CD-ROM, prohlížet WWW stránky, učit se jazyky apod. Má-li mít jejich výukové využití smysl, je třeba zajistit, aby s nimi mohli pracovat všichni žáci či studenti. Do jaké míry je toto možné, se dá odhadnout ze statistických údajů o
počtu studentů na jeden počítač určený ve škole pro výuku. Přitom je však třeba též rozlišovat, o jaké počítače se jedná. Spokojeni budeme moci býti teprve tehdy, klesne-li počet studentů na jeden výukový (ne administrativní !!!) počítač na středních školách v průměru
pod 10 a na základních
pod 20. Naše současné kompletní statistické údaje nejsou známy. Podle průzkumu SITES [6] by se dalo odhadnout, že u ZŠ bude tento poměr přesahovat 50 a u SŠ bude menší než 20. Přesněji můžeme uvést jen údaje ze zahraničí publikované OECD.
| Portugalsko | Itálie | Holandsko | Francie | Británie | Dánsko | Irsko | Finsko |
ZŠ | - | 51 | 23 | 31 | 16 | 14 | 18 | 11 |
SŠ | 35 | 14 | 16 | 10 | 9 | 9 | 8 | 7 |
počet studentů na jeden výukový počítač v roce 1998 (podle [4])
Velice zajímavý je
vztah mezi počtem výukových počítačů a výukovými metodami, které na škole převládají. Následující graf, který je výstupem celosvětového průzkumu SITES [6] z roku 1999, znázorňuje váhu ukazatelů podporujících tradiční a pokrokové výukové metody v závislosti na průměrném počtu počítačů na jednoho žáka na školách odpovídajících našemu druhému stupni (viz staré a nové paradigma výše). Ukazuje, že pokrokové výukové metody se více používají na těch školách, kde je počítačů dostatek.
význam tradičních a pokrokových výukových metod v závislosti na počtu počítačů (podle [6])
Dalším závažným problémem je rozmístění počítačů. Dnes je u nás zvykem budovat většinou tzv.
počítačové učebny určené k výuce informatiky. Ty bývají často v odpoledních hodinách nevyužité a učitelé jiných předmětů se jim zdaleka vyhýbají. Je proto třeba charakter počítačových učeben změnit na studovny. Ideálním modelem by bylo udělat mimo výuku informatiky z počítačových učeben
studovnu, která by se mohla stát
součástí školní knihovny. K dispozici by zde mohly být jak klasické studijní materiály, tak moderní elektronické. Nezbytnou nutností je to, aby k počítačům měli přístup též
učitelé. Proto by měli mít k dispozici počítače ve sborovně a v kabinetech. Konečným cílem by pak mělo být umístit alespoň
jeden počítač do každé třídy.
Jak již bylo řečeno, školní počítače by měly být propojeny do sítě. Lokální síť značně usnadňuje jejich správu a zjednodušuje administrativu. Z výukového hlediska nás však zajímá hlavně
připojení do Internetu. Není totiž vůbec jedno, jakým způsobem a hlavně rychlostí je škola připojena. Nejlevnější a nejpomalejší komutované připojení totiž dovoluje jen velmi omezenou práci s Internetem. Při vhodné volbě technického řešení mohou v tomto případě všichni uživatelé lokální sítě pracovat s elektronickou poštou. Prohlížení WWW stránek je však silně komplikováno a omezeno. Proto je třeba školy do Internetu připojovat co nejrychlejší, pokud možno
pevnou,
linkou. Pak je možno bez problémů pracovat nejen s poštou a WWW, ale škola navíc může provozovat své vlastní servery, a sama informace do Internetu poskytovat. Většina vyspělých zemí má zvláštní dohody s telekomunikačními firmami poskytujícími připojení do Internetu o mimořádných minimalizovaných cenách pro školy.
Naším cílem by tedy mělo být zřízení počítačových studoven s připojením do Internetu na všech školách. V odpoledních a večerních hodinách by tato studovna mohla sloužit též veřejnosti. Znamená to, kromě jiného, též vytvoření specializované kombinované
funkce školního informatika, jehož náplní bude počítače spravovat, učit, poskytovat vhodné studijní materiály a pomáhat svým kolegům.
Ve výjimečných případech, tam kde nebude možné ve škole vhodné technické podmínky zajistit, dalo by se uvažovat i o tom, zadat přípravu žáků na práci s technologiemi mimoškolním soukromým subjektům. Toto řešení však neumožňuje integrovat práci s technologiemi do všech předmětů a navíc by jen prohloubilo sociální rozdíly. Cena této výuky by jistě nebyla přijatelná pro všechny. Naším cílem však je zajistit pokud možno
rovnocenný přístup k ICT pro všechny vrstvy obyvatel.
b) ICT a učitelé
Nejdůležitější podmínkou úspěšného zavádění ICT do vzdělávání je
schopnost učitelů tyto nové nástroje vhodným způsobem využívat. Současná
situace v této oblasti
je kritická. Myšlení učitelů i způsob jejich přípravy je většinou natolik konzervativní a rezistentní vůči změnám, že lze jednoznačně říci, že právě toto bude úplně nejtěžším úkolem celé reformy. Existuje přitom značné riziko, že se technologie do škol dostanou dříve, než budou učitelé připraveni. Pak se může snadno stát, že budou využívány způsobem nevhodným a celá reforma bude
neúspěšná nebo dokonce
kontraproduktivní.
Je zde tedy naléhavá potřeba
školení učitelů. V první řadě je nutné zajistit, aby se informační výchova stala nedílnou a integrovanou součástí profesní přípravy učitelů na všech úrovních. Příležitost ke vzdělávání v tomto oboru by měli dostat i všichni učitelé z praxe. Je třeba vytvořit takové podmínky, aby se toto vzdělávání mohlo uskutečnit skutečně v masovém měřítku. V první řadě je třeba učitele k této práci motivovat. Měl by být zaveden systém platového zvýhodnění těch učitelů, kteří budou schopni s technologiemi ve své výuce pracovat. Jedná se vlastně o jakýsi systém hromadné rekvalifikace, který by se dal nejlevněji provádět
formou distanční. Aby bylo možné rozlišit, který učitel splňuje podmínky pro platové zvýhodnění, nezbývá než zavést
standardy znalostí a způsoby jejich ověřování.
Přípravu učitelů je třeba rozdělit minimálně do dvou fází. První, která se týká vlastní
schopnosti s touto technikou pracovat, je velice obdobná běžné přípravě na práci s počítači, jakou absolvují třeba budoucí úředníci nebo manažeři. Kurzů tohoto typu je celá řada a nebude problém je zajistit pro všechny. V druhé, vyšší fázi přípravy učitelů, půjde o získání potřebných
schopností vhodným způsobem technologie využívat přímo ve výuce. Odborníků na tuto problematiku máme nedostatek. Navíc bohužel u nás dosud přežívá ve velké míře též tradiční instruktivní způsob pohledu na věc. Proto je třeba se co nejlépe seznámit se zkušenostmi technologicky nejvyspělejších zemí a tyto se snažit implementovat i do našeho postupu.
c) ICT a osnovy
Máme dnes několik různých vzdělávacích koncepcí a učitelé dostali jistou volnost v tom, co mohou ve výuce dělat. Přesto většinou přesně dodržují osnovy. Nutí je k tomu jednak zvyk, ale též celý systém vzdělávání, který je do značné míry postaven na
úspěchu absolventa při přijímacím řízení na vyšší stupeň školy. Tato situace není příliš dobrá a je třeba ji změnit.
Budeme-li tedy chtít co nejširším způsobem zapojit ICT do výuky, musíme příslušným způsobem
upravit osnovy. Hlavním smyslem těchto úprav by měl být posun od
vyžadování velkého množství konkrétních znalostí směrem ke
schopnosti porozumět významu informací a
tvořivé práci s nimi. Příslušným způsobem pak musí být upraveny též požadavky na přijetí ke studiu na středních a vysokých školách.
Nejvhodnější výukovou metodou pro dosažení tvořivých schopností žáků je
projektová výuka. Ta by měla být významným doplňkem klasické výuky frontální. Jedná se vlastně o plnění určitých praktických úkolů, jichž může být nepřeberné množství, a tak si každý student může vybrat ten, který mu nejvíce vyhovuje. Velmi často se to v moderní škole provádí tak, že se vyhlásí tzv. projektový den nebo týden pro celou třídu nebo dokonce celou školu. Během této doby žáci zpracovávají určité téma a hledají souvislosti s různými předměty. Projekty však mohou být též dlouhodobé, individuální nebo skupinové. Do týmové práce se mohou zapojit nejen spolužáci, ale i další vrstevníci i jiné osoby, třeba odborníci z příslušných oborů. Všechny projekty mají jeden společný rys. O tom, co kdo na dané téma vytvořil, by se měl dozvědět celý kolektiv třídy, školy, jiných škol ba i veřejnost. Taková práce nepochybně dává těmto úkolům teprve ten pravý smysl. Je snad docela jasné, jaký význam může při této činnosti hrát
Internet.
d) ICT a žáci
Je všeobecně známo, že
děti mají mnohem bližší vztah k technologiím než dospělí. Proto se učitelé velmi často dostávají do situace, kdy mají žáci nad nimi v technických záležitostech převahu. Don Tapscott, americký výzkumník, spisovatel a světoznámý odborník na digitální ekonomiku, popisuje situaci, v níž jsme se ocitli, ve své knize Growing Up Digital [20] takto:
„Pokud jde o využití nových technologií, jsou děti poprvé v historii rodičům autoritou... Otevřenost způsobuje zranitelnost. Naše nová síťová generace (Net Generation) má ale dost sebevědomí na to, aby se mohla bez zábran s každým podělit se svými názory. Uvidíme, jak moc se podaří této otevřenosti otřást naší zkostnatělou byrokracií.“
Úloha učitele však je a vždy bude nezastupitelná. Místo toho, aby své žáky řídil, měl by se stát spíše jakýmsi poradcem, průvodcem a povzbuzovatelem k práci.
Učení se totiž
bez práce neobejde. Aby se opravdu ve škole pracovalo, musí tam panovat vhodná atmosféra. Ta vznikne jedině za přispění celého okolí, rodiny a vlastně celé společnosti.
Aby se učitelé mohli lépe orientovat v tom, jaké úkoly by studenti měli v kterém věku zvládat, je třeba vypracovat
standardy znalostí z oblasti informačních technologií pro jednotlivé věkové kategorie žáků. Na tyto standardy by pak měly brát ohled osnovy jednotlivých předmětů. Zapomenout by se nemělo ani na potřebu
výuky cizích jazyků, hlavně angličtiny. Materiálů v angličtině je na Internetu nejvíce a mnohé z nich by mohly být pro naše studenty velkým přínosem.
Značně důležitou problematikou je možnost
zneužívání Internetu k šíření pro děti nevhodných materiálů nebo k pronikání do chráněných oblastí sítě. Takovému využívání ICT na školách je třeba zabránit. Není to však snadné. Prvním opatřením, které by měl ředitel každé školy, kde mají děti přístup k Internetu, udělat, je
písemná smlouva se studentem, kterou u nezletilých musí podepsat též rodiče. Ta by měla specifikovat pravidla chování v počítačové síti školy včetně sankcí za jejich nedodržení. Dalším opatřením, které je možno zavést, je
filtrování dat, které z Internetu do školy přicházejí. Technicky je to řešitelné podobně jako ochrana proti počítačovým virům [1]. Poněkud problematický je však celkový přínos filtrování. Může se totiž snadno stát, že nebudou přístupné i některé materiály, které jsou zcela nezávadné. Navíc může tento postup naopak u žáků vzbudit o zakázané materiály nežádoucí zájem. Nejlepším, i když asi zatím v některých případech poněkud nedostižným, cílem je vychovat děti tak, aby byly
kompetentní se samy rozhodnout, co budou na Internetu dělat. Měly by mít stále dostatek konstruktivní práce, aby neměly vůbec potřebu se zabývat nevhodnými činnostmi.
Dnes má stále více dětí
počítač i
doma. Proto je nezbytně potřeba s problematikou využití počítačů pro vzdělávání systematicky seznamovat též
rodiče. Základním požadavkem je, aby se dětem i u počítače co nejvíce věnovali a měli přehled o tom, co dělají v jejich nepřítomnosti. Nevhodnost některých počítačových her je dnes již poměrně dost známa.
e) Celoživotní vzdělávání
Jak bylo řečeno již v teoretické části, v budoucnu bude třeba, aby se každý, díky rychlému vývoji poznání, po celý produktivní život učil něco nového. Tuto potřebu vidíme již dnes, kdy roste počet nezaměstnaných jednostranně orientovaných pracovníků hlavně dělnických profesí, kteří nejsou schopni se naučit dělat něco jiného.
Bude proto třeba vybudovat
komplexní systém vzdělávání určený všem občanům, nejen nezaměstnaným. Dá se předpokládat, že by tento systém mohl být postaven na
distančních formách studia. Tento způsob je přijatelný i pro zájemce, kteří nemohou v předem daných hodinách docházet na určené místo. Náklady na přípravu distančních kurzů, budou-li se dělat pro větší počet účastníků, jsou nízké. Podaří-li se vyvolat dostatečnou poptávku, mohl by vzniknout trh těchto kurzů, na němž by mohly působit soukromé subjekty. Tento trh nakonec jistě nebude jen lokální. Bude globální, a tak bude moci náš občan vybavený jazykovými znalostmi absolvovat kurz v zahraničí stejně jako naše firma bude moci konkurovat jiným firmám z celého světa.
Předpokládá to však, aby občané měli
přístup k Internetu. Je třeba zajistit, aby připojení do Internetu z domova nebylo příliš drahé. Ve vyspělých zemích bývá dnes běžně pro příchozí Internet volně dostupný např. ve veřejných knihovnách. Existuje celá řada služeb poskytujících přístup k Internetu, např. internetové kavárny apod. Využít by se pro tyto účely daly též počítačové studovny, které postupně vzniknou na všech školách.
f) Servis a služby
Reforma školství v rozsahu, který nás čeká, se neobejde bez
řízení,
koordinace i bez
zvláštních služeb a
spolupráce soukromého sektoru.
Díky tomu, že se velké množství aktivit spojených s reformou bude odehrávat na Internetu, bude možné do značné míry pro řízení i
metodickou pomoc toto prostředí využít. Bude třeba zmapovat současný stav a najít co nejvíce lidí ochotných spolupodílet se na práci. Bude třeba iniciovat aktivní
diskusi odborníků, na jejímž základě pak bude možno jednotlivé kroky konkretizovat. Bude potřeba vybudovat
informační server na podporu reformy, kde budou k dispozici potřebné materiály a učitelé tam najdou pomoc, inspiraci i konkrétní pokyny, co a jak dělat. Bude třeba vybrat vhodné
dodavatele HW a SW s co nejvýhodnějšími cenami přesně tak, jak to již dělá Středisko multilicencí DZS MŠMT. Bude třeba v souvislosti s reformou připravit
dvoustupňové školení učitelů s maximálně možným využitím distančních prvků. Bude třeba
kontrolovat a zpětně
ověřovat, jakých výsledků bylo dosaženo. Vypadá to tak, že by to klidně mohla být pracovní náplň pro celý nový ústav. Určitě si řešení podobného úkolu vyžádá specializovaný tým odborníků.
Důležitá bude též spolupráce se soukromým sektorem. Do přípravy vhodných výukových materiálů je třeba zapojit
vydavatele učebnic,
výrobce počítačových programů, firmy lokalizující zahraniční produkty. Bylo by vhodné určitými dotacemi rozproudit stagnující trh domácích výukových aplikací. Těch skutečně dobrých a českých zatím není příliš mnoho. Cílem by však měl být zdravý trh s konkurenčním prostředím.
g) Koordinace výzkumu a praxe
Světový výzkum v oblasti vzdělávání zaznamenává bouřlivý vývoj. Hlavní zásluhu na tom mají obory příbuzné pedagogice, jako
kognitivní psychologie,
sociologie ad. Ještě rychleji se však vyvíjejí technologie. Humanitní vědy za vývojem techniky stále poněkud zaostávají. Nechceme-li se dopustit osudových chyb, měli bychom se světovým vývojem alespoň držet krok. Do řešení problematiky využití ICT ve vzdělávání bychom měli zapojit všechna naše
vědecká pracoviště,
výzkumné ústavy,
vysoké školy, a nebude-li to stačit i
odborníky ze zahraničí.
Je zřejmé, že bude třeba do realizace reformy vložit nemalé finanční prostředky. Pokud se tak skutečně stane, bude nesmírně důležité, aby se nerozplynuly neznámo kde, ale aby byly použity maximálně efektivním způsobem. Proto bude nutné
provádět důslednou finanční kontrolu. Nejlepší kontrolou je zveřejnit celé účetnictví na Internetu.
Kontrolovat bude třeba též dosažené výsledky na poli vzdělávacím. To je úkol pro
ověřovací výzkum vycházející ze statistických metod zpracování dat získaných ze škol i ze sledování kontrolních skupin studentů. Jedině na základě
prokazatelnosti přínosu zaváděných změn bude možno dokladovat
správnost naší cesty, případně nárokovat další finanční prostředky.
4. Specifikace úkolů a měřitelných cílů pro plánované období
- Založit středisko pro řízení a koordinaci aktivit Plánu a pro metodickou pomoc učitelům.
- Připravit mediální kampaň zdůvodňující nutnost kroků v Plánu navrhovaných.
- Iniciovat veřejnou diskusi o připravovaných opatřeních.
- Připravit relevantní statistické údaje o stavu využití ICT ve vzdělávání u nás.
- Připojit všechny školy v ČR do Internetu.
- Zřídit tabulkovou funkci školního informatika.
- Připravit doporučení pro minimalizaci nevhodného využití Internetu ve výuce.
- Zajistit finanční zdroje na vybavování škol počítači.
- Zajistit povinnou přípravu na práci s ICT u učitelů přicházejících do praxe.
- Připravit plán postgraduálního školení učitelů v ICT.
- Připravit standardy znalostí učitelů v oblasti ICT a platové zvýhodnění těch, kteří splní stanovené požadavky.
- Stanovit plán úpravy osnov zahrnující implementaci ICT.
- Připravit standardy znalostí ICT pro žáky různých věkových kategorií.
- Stimulovat posílení trhu národních výukových elektronických materiálů.
- Ve spolupráci s dalšími resorty stimulovat vznik trhu distančních kurzů rekvalifikačního a celoživotního vzdělávání.
- Sladit všechny kroky reformy s celkovou koncepcí MŠMT a vlády i se zkušenostmi ze zahraničí.
- Spolupracovat s vědeckými a vysokoškolskými pracovišti u nás i ve světě.
- Průběžně provádět ověřovací výzkum.
- Zajistit průhledné a veřejně kontrolovatelné financování všech aktivit Plánu.
- Ke konci plánovaného období připravit hodnotící zprávu a zajistit nezávislou fundovanou kontrolu dosažených výsledků.
5. Finanční zabezpečení
Nejsem odborníkem na tuto problematiku, a proto ji přenechám povolanějším. Jisté je, že nebude možné se při realizaci záměru vyhnout značným nákladům. Též je zřejmé, že náš stát nebude mít v současné době na optimální realizaci dost finančních prostředků. Dovoluji si tvrdit, že již pouhá změna postoje našich nejvyšších státních představitelů k problematice ICT by mohla značným způsobem napomoci rozjetí i takových aktivit, které nemusí být vždy nutně hrazeny ze státních peněz. Velmi důležité je pokusit se zapojit do řešení též
soukromý sektor,
nadace,
finanční zdroje EU,
sponzory. Značný význam pro zajištění dostatečného financování bude mít realizace a úspěch navrhované mediální kampaně, vysvětlující veřejnosti nutnost těchto kroků. Velmi důležité je zajistit
kontinuální financování i pro další období. To však bude možné jen v případě
prokazatelnosti přínosu Plánu a
efektivity vynaložených prostředků.
6. Výběr použitých materiálů a odkazů
[1] Adopting a multiannual Community action plan on promoting safer use of the Internet by combating illegal and harmful content on global networks – rozhodnutí Evropského parlamentu č. 276 z 25.1.1999
[2] Brdička, B.: Vliv technologií na rozvoj lidského myšlení – přehledový studijní materiál
http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/vlivtnam.html
[3] České vzdělání a Evropa – Strategie rozvoje lidských zdrojů při vstupu ČR do EU, podkladový dokument I. náměstka ministra školství z března 1998 -
http://www.msmt.cz/cp1250/Skupina1/C_vzdelani.htm
[4] Education Policy Analysis 1999. OECD, Paris, 1999
[5] Gardner, H.: Frames of Mind - The Theory of Multiple Intelligences. Basic Books, New York, 1983
[6] ICT and the Emerging Paradigm for Life Long Learning: a Worldwide Educational Assessment of Infrastructure, Goals and Practices. SITES research project, University of Twente, 1999
[7] Improving Students Learning: A Strategic Plan for Education Research and Its Utilization, National Academy Press, Washington, DC, 1999
[8] Information and Communication Technologies in Education – Action plan for 1998-2003 of Danish Ministry of Education
[9] Internet na amerických veřejných školách - zpráva amerického Národního centra pro informace ve vzdělávání
http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/NCES99/
[10] Jak se mění vzdělávání: Informační a komunikační technologie v Evropě - přehledová zpráva Evropské sítě expertů na vzdělávací technologie (EENet)
http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/EENet/
[11] Koncepce národní informační politiky ve vzdělávání – návrh pracovní skupiny MŠMT vedené Doc. Květoněm ze září 1998 -
http://web.cvut.cz/cp1250/cc/icsc/ICT/vis.html
[12] Kuhn, T.: The structure of scientific revolutions, Phoenix edition, Chicago, 1964
[13] McLuhan, M.: Understanding media - the Extension of Man. McGraw Hill, New York, 1964
[14] National Educational Technology Standards for Students, ISTE, 1998,
http://cnets.iste.org/
[15] Papert, S.: The Children's Machine - Rethinking School in the Age of the Computer. Longstreet Press, Atlanta, 1993
[16] Perelman, L.: Would you send your kid to a Soviet collective?, Wired Digital Inc., USA, 1997
[17] Piaget, J.: To Understand Is To Invent. The Viking Press, New York, 1972
[18] Pribram K.: Consciousness and the Brain. Plenum, New York, 1976
[19] Státní informační politika - cesta k informační společnosti, usnesení vlády ČR č. 525 ze dne 31.5.1999
[20] Tapscott D.: Growing Up Digital - The Rise of the Net Generation. McGraw-Hill, 1997
[21] Toffler, A.: Nečekají nás krvavé revoluce, ale velké krize - Lidové noviny, 21.1.1999,
http://www.trafika.cz/ln/1999/990121/ln35723371.html
[22] Toffler, A.: The Third Wave. William Morrow & Co., New York, 1980
[23] Vygotsky, L.: Thought and language. MIT Press, Cambridge, 1962
[24] Zlatuška, J. a kol.: Analýza podmínek pro přechod ČR k informační společnosti – fundovaná studie pro Radu vlády ČR pro výzkum a vývoj
http://www.fi.muni.cz/~zlatuska/CIS/
Dne 14.1.2000