neděle 25. října 1998

Cukrátka mysli: náhrada pravdy placebem

Spolu s mnoha novými produkty zaplavujícími trh obrovským množstvím informací, můžeme pozorovat změny v tom, jak mladí lidé i dospělí poznávají a chápou svět. Ruku v ruce s nástupem elektronických médií se zájem o skutečné poznávání stále více komplikuje a přesouvá k zájmům povrchním a často uměle vytvořeným. Hluboké přemýšlení, radost z četby i hledání vysvětlení jsou stále častěji vytlačovány upoutávkami a cukrátky sluchu, zraku nebo obecně mysli.

Jamie McKenzie
Jamie McKenzie
Toto je začátek letošního 9. čísla elektronického časopisu From Now On pana Jamie McKenzie, který je poradcem školských úřadů pro zavádění technologií do vzdělávání v několika státech USA. Článek mě natolik zaujal, že jsem z něho chtěl původně přeložit podstatnou část. Jenže pan McKenzie trval na zcela přesném překladu, jež je v tomto případě téměř nemožný a navíc by, díky nám vzdáleným kulturním souvislostem, byl dosti nesrozumitelný. A tak vám (s jeho svolením) raději předkládám jen jakýsi stručný výtah hlavních myšlenek této práce. Originál najdete na http://fno.org/jun98/kafe.html

Pan McKenzie nejprve podává vysvětlení k použitým pojmům:
  • Placebo – prostředek bez farmakologického účinku podávaný jako lék za účelem vyvolání dojmu, že je pacient léčen.

  • Upoutávka sluchu – krátký spot (vystoupení, reklama) v rozhlase nebo televizi, který je nejčastěji používán politickými nebo jinými zájmovými skupinami k předložení stanoviska a vysvětlení důvodů, které vedou k určitému rozhodnutí, a to i v případech, kdy se jedná o značně složitý problém. Díky časovému omezení obsahuje hlavně klíčová slova, fráze a často též nějaké přídavné pomocné součásti, které jsou někdy důležitější než samotná slova (mňam u reklamy na polévku, vlajka vlající za politikem, apod.).

  • Upoutávka mysli – stále více používaný způsob prezentace a výběr zpráv v mediích (dokonce i v klasických novinách) navazující na upoutávku sluchu. Solidní zprávy jsou stále více nahrazovány skandály, pomluvami a narážkami, vždy doplněnými přitažlivým obrazovým doprovodem. Z tématu, jehož seriózní rozpracování zabere třeba i několik tisíc stran, se udělá výtažek na několik řádků. Z dříve seriózních tiskovin se stávají jen jakési vývěsky.

  • Cukrátko zraku – pojem původně vzniklý v souvislosti s televizními hudebními pořady pro mládež (MTV). Jedná se o prostředek sloužící k upoutání pozornosti (např. rychle se pohybující obraz, záblesky, apod.). Forma je v tomto případě opět důležitější než obsah.

  • Cukrátko mysli – nejnovější pojem vzniklý v souvislosti s WWW a současným vývojem v oblasti zpravodajství a zábavy. Vzhledem k obrovskému množství dostupných informací je stále obtížnější upoutat zájem návštěvníků WWW stránek či diváků TV. Proto bývá nesnadno pochopitelný a na první pohled nejasný obsah každého sdělení maximálně zjednodušován a co nejvíce oslazován s úmyslem upoutat pozornost diváka. Důležitá fakta a důkazy často úplně chybí. Hranice mezi zpravodajstvím a zábavou se stále více ztrácí.
Poznámka k překladu: V originále je pro termín upoutávka použito anglické slovo bit, jehož vhodný význam by mohl být sousto nebo okamžik. Překlad slova candy jako cukrátko je mnohem přesnější.
Díky tomu, že podobná cukrátka ve všech informačních zdrojích převládají a jsou zneužívána obrovskými nadnárodními koncerny ve zpravodajství a zábavním průmyslu k ovlivňování veřejného mínění, přirovnává pan McKenzie naši současnou demokratickou společnost k cukrárně, kde si každý dobrovolně nevědomky vybírá jen ty nejlahodnější pamlsky.
Je zřejmé, že cukrátka se nevyhnou ani školám. Každý, kdo již má určité zkušenosti s využíváním Webu ve výuce, ví, o čem je řeč. Pan McKenzie tento fenomén nazývá "věkem zbrklosti" a připomíná téma jednoho z předchozích čísel svého časopisu s názvem "Nové plagiátorství". Jedná se o tendenci studentů zabývat se problémy jen na povrchu, o nebezpečí spojené s odpoutáním jejich pozornosti od významu sdělovaných fakt, o častou snahu převzít obsah na Webu nalezených informací a beze změny je použít v práci vydávané za svou.
Pan McKenzie není jediným odborníkem, který má obavy o další osud lidstva. V mé sbírce citátů, kterou jsem nazval Kudy se ubírá vývoj vzdělávacích technologií najdete několik dalších podobných názorů. Zapomenout bychom neměli na Marshalla McLuhana, vědce, který se v 60. letech zabýval výzkumem médií a o budoucím světě mluvil jako o globální vesnici. Sám přitom nijak neskrýval, že má proti technickému pokroku značné výhrady. Profesor psychologie Alan Lesgold přirovnává výukové technologie k zesilovači, který umocňuje dobré i špatné výukové metody. Socioložka Sherry Turkle se obává, že ty špatné metody mohou převážit. Významný americký počítačový vědec Michael Fellows doporučuje školám počítače raději vyhodit, než s nimi pracovat tak, jak to dosud dělají. Podobných názorů ve výběru najdete více. Vztah k uvedenému tématu má též esej Web a pluh, kterou napsal učitel z Iowy Lowell Monke.
V závěru svého článku pan McKenzie předkládá návrhy toho, co by se podle něj mělo dělat k odvrácení dalšího nepříznivého vývoje. Podle něj je naléhavě třeba vybavit studenty schopností kritického hodnocení informací. Za nejdůležitější považuje umění klást otázky. Přitom opět připomíná některé své předchozí články (např. "Otázka je vlastně zároveň odpovědí" nebo "Klást otázky a hledat pochopení"). Podle pana McKenzie by naším cílem měla být schopnost našich studentů
  • vytvářet si vlastní názory
  • dobře pracovat v týmu
  • důmyslně a nezávisle řešit problémy
  • přesvědčivě psát, mluvit a prezentovat své výsledky