Představa mého strýčka ženoucího se za dvěma svéhlavými střelami se mi často vybaví, pracuji-li s počítači. Přestože učím informatiku, často mám ten pocit, že namísto toho, abych byl mistrem ve svém oboru, jen se držím, zatímco technologie někam divoce bez jakékoli kontroly uhánějí.
Zvláště příhodné mi toto přirovnání připadá u současných komunikačních technologií. Do školství jsou pod tlakem zaváděny novinky jako třeba "informační superdálnice", ale spojení je stále nespolehlivé, programy nevlídné, dokumentace nesnadno stravitelná, informace k nenalezení. A když se nám přece podaří celý systém rozchodit, technologie se mění tak rychle, že nemáme žádnou šanci nabýt jistoty v tom, co děláme. Často cítíme, že jen svíráme opratě a snažíme se za každou cenu zůstat na kozlíku, zatímco nás technologické síly "cítící stodolu" unášejí zoraným polem k cíli, který jsme si neměli možnost vybrat.
Již před pěti lety, když jsem pracoval na svém prvním telematickém projektu, začínal jsem se ptát, proč využívání technologií ve výuce provází takové nekritické nadšení. Nezdá se, že by řešení, které nabízí informační revoluce, splňovalo přesně ty požadavky, které jsou podstatné pro kvalitu vzdělávacího systému.
Skutečně, počítače jsou pro mé studenty nekonečným zdrojem informací. Ale co s tím, nejsou-li schopni žádnou z těchto informací procítit? Technologie pomáhají mým studentům lépe vyjádřit své nápady, ale co je to platné, jestliže žádné nápady nemají? Mají sice možnost naučit se tyto technologie ovládat aby se uplatnili na trhu práce v nové informační společnosti, ale k čemu je to dobré, nevytvoří-li si dostatečnou schopnost samostatně řešit problémy, kterou potřebují k plnohodnotnému životu.
Klíčovou otázkou pro mě bylo, zda dokáže informační technologie pomoci mým studentům získat i jiné vlastnosti jako je vcítění, tvořivost nebo schopnost vlastního úsudku. Takové vlastnosti, jaké by to nejlepší vzdělání mělo poskytovat. Nebo ještě jinak. Existuje nějaký způsob, jak usměrnit sílu počítačů tak, aby sloužily mým studentům k nalezení smyslu jejich učení a života vůbec?
Málokdo si podobné otázky klade a téměř nikdo na ně nehledá odpověď. (Na velkých vědeckých konferencích se s nimi zaručeně nesetkáte.) Myslím si však, že budeme-li naslouchat tomu, co nám chtějí naši studenti říci, ale neumějí to, zjistíme nejspíš, že právě toto je hlavní problém. Někteří z těch, kdo s vynikajícím prospěchem absolvují můj počítačový kurz, mají tak obrovský nedostatek kulturního povědomí, že je stejně působivý jako jejich skvělé znalosti z oblasti počítačů. Když jsem například před nějakým časem pracoval na jednom projektu, zjistil jsem, že někteří studenti vůbec nechápou význam slov jako "konzervativní" nebo "liberální". Jak se pak mohou tito 18-ti letí mladí lidé orientovat v politických diskusích, které všude kolem nich stále probíhají?
Můžete říci, že tito studenti mají prostě jen málo informací. Myslím, že je to však mnohem víc než jen nedostatek informací. Chybí jim pochopení velkých (nebo někdy méně velkých) myšlenek, které se za informacemi, které procházejí jejich očima a ušima, skrývají. Nějak se stalo, že s nimi nikdo o věcech důležitých pro naši kulturu nemluvil.
Je ironií, že podle hodnocení běžného na mnoha nejlepších reformovaných středních školách, mohou mít takoví studenti vynikající prospěch. Po absolvování toho nejvyššího počítačového kurzu, který škola nabízí, jsou technologicky velice zdatní. Řekněte-li jim, kam se chcete na informační superdálnici dostat a oni vás tam dovedou. Ale nechtějte po nich, aby vysvětlili, co tam najdou. Po ukončení školy jsou schopni pracovat. Ale mohou být i platnými členy naší společnosti?
Filozofové od Plata až k Postmanovi připomínají, že nové technické vymoženosti jakéhokoli druhu mají vždy různé následky. Jejich prokazatelný přínos bývá vždy doprovázen často nepříjemnými vedlejšími účinky. Když automobily nahradily koně, nikdo nepředvídal, že by mohla být města tak moc znečištěna výfukovými plyny. Neil Postman uvádí jiný příklad, který má daleko blíže k naší diskusi: "Když Gutenberg oznámil, že umí tisknout knihy, neuměl si představit, jak tento jeho objev jednou podlomí autoritu katolické církve. Ale již o necelých 80 let později Martin Luther prohlásil, že s Písmem svatým v každém domě nepotřebují křesťané papeže k tomu, aby jim ho vykládal." Zda to bylo celé společnosti ku prospěchu či nikoli, si netroufám hádat. Jisté je, že se jedná o vedlejší efekt, který Gutenberg jako zbožný katolík nepředpokládal.
Postman dospěl k závěru, že technologie jsou svým způsobem ekologické. Jejich zavádění zvyšuje míru propojení celého světa. Bez ohledu na to, jak se technologie používají, vždy mají vliv i na naši osobnost. Ovlivňují (ne přímo určují) naše jednání, způsob jakým přemýšlíme i jakým se díváme na svět. Jedu-li ráno do práce raději autem, než abych použil třeba kolo, jsem tam určitě rychleji a pohodlněji. Zároveň však ztrácím kontakt s přírodou, s lidmi a nemusím se vůbec namáhat. Při jízdě na kole mohu sice spadnout přímo na nos v rychlosti 20 km/hod, ale zato zlepšuje můj zdravotní stav a jedinou energií, kterou spotřebovávám je má vlastní. Zároveň mám možnost poslouchat ptačí zpěv a vyměňovat si pozdrav s jinými cyklisty i chodci. Ať si vyberu jakýkoli dopravní prostředek nebo obecně jakýkoli nástroj pro to, co chci dělat, vždy to má určité výhody i nevýhody. A ty formují můj pohled na svět.
Počítač je jedním z nejsilnějších nástrojů na formování pohledu na svět. Pracujeme-li my s ním, vždy i on pracuje na nás. Tu odštípne kousek, tu uhladí a přitom tvaruje naše myšlení podle svých přímočarých vlastností. Protože jeho funkce je založena na vysoce abstraktním procesu myšlení zvaném logika, přenáší se tento způsob myšlení též do procesu poznávání. Ovšem za cenu potlačení jiných způsobů poznávání, jako intuice, fyzický kontakt a celá řada citových a duchovních zkušeností. Sociální kritik Theodore Roszak říká: "Počítače nikdy nemohou být nositeli všech myšlenkových zdrojů člověka."
Hlavním posláním vzdělání je právě vývoj myšlenkových zdrojů. Proto si myslím, že bychom měli být opatrní při používání prostředků, které omezují zacházení s těmito zdroji. Díváme-li se na věc z tohoto pohledu, jsou počítače pro určitý věk a určitý druh výuky zcela nevhodnými prostředky. Neříkám to proto, že bych chtěl zavrhnout využití technologií ve výuce ale proto, abych upozornil na velkou zodpovědnost, která je s jejich nasazením spojená.
Tato zodpovědnost vyžaduje, abychom v souvislosti s využíváním informačních technologií mysleli nejen na to, co získáme, ale též na to, co ztratíme. Budeme-li o tom seriózně přemýšlet, možná zjistíme, že nedáváme našim studentům příležitost osvojit si ty vlastnosti, jejichž nedostatek nás znepokojuje.
Abych to ilustroval, dovolím si vrátit se na farmu. Když jsem vyrůstal, můj otec si pronajal farmu, která sousedila s jinou, jejímž majitelem byl chlápek jménem Louis Prien. Louis byl zastáncem starých osvědčených způsobů. Byl pravděpodobně poslední, kdo se bránil nahrazení koňské síly traktorem. Táta říkal, že je hloupý jako ty muly, se kterými jezdí na své pole. Louis se buď nechtěl nebo nemohl přizpůsobit měnícím se podmínkám. O pokrok se nezajímal. Pro ty z nás, kteří ho znali, byl Louis živou připomínkou toho, o co nás tento pokrok připravil.Mechanizace nás povznesla nad zem a dovoluje nám mnohem rychleji obdělávat mnohem větší lány. Tím se ale mění náš vztah k půdě. Stává se z ní jen zdroj obživy, z něhož se snažíme mít co největší užitek. Jako stovky nebo tisíce zvířat, které chováme pro maso a díváme se na ně jen jako na zboží. Nebo úroda, která má jen význam zisku.
Cítili jsme, že pro Louise byla půda, zvěř i práce cílem i smyslem. Bylo zcela nepředstavitelné oddělit ho od jeho země, stejně jako jeho farmu od potoku, který kolem protékal. Znal každé zvíře, které měl, a nejspíš jménem. Smyslem jeho života bylo pracovat a dávat všemu to, co potřebuje ke spokojenému životu, pořád dokola rok po roce.
Můj táta tomu rozuměl, i když o tom nemluvil. Nejspíš tušil i to, že nadměrná mechanizace způsobí ztrátu citu k půdě. Asi právě proto mě jednou mimořádně ostře potrestal za to, že jsem se smál tomu, jak je Louis se svými mulami pomalý. Můj otec byl mostem mezi dvěma světy. Viděl přínos a potřebu toho nového a přitom stále dokázal chápat i ten starý. Těžce nesl, že jeho syn to již nedokáže.
Co má toto vše společné s počítači a výukou? Myslím, že je zde hned několik důležitých poučení. Tím hlavním je to, že vybereme-li si učení s počítači, neznamená to jen, že jsme si vybrali pouze lepší učební pomůcku. Počítač, stejně jako traktor, přichází s určitou psychologickou a kulturní přídavnou zátěží. Nasadit ho do výuky bez ohledu na tuto zátěž může znamenat nedobrovolnou ztrátu jiných hodnot. Tady je jeden příklad. Dříve bývalo podstatnou součástí učení klidné soustředění, pochopení svých vjemů a vytvoření vlastních myšlenek. To vše spolu s cvičením pomáhalo studentům vytvořit si vlastní názor na svět. Současné možnosti technologií způsobují snadnou dostupnost a zpracovatelnost informací. Jak připomíná Rozsak, je zde vážné nebezpečí toho, že si spleteme dostupnost spousty informací se skutečnou potřebou vzdělání. "Přemíra informací může skutečně vytlačit z hlavy všechny nápady (zvláště u mladých) a naplnit ji zmatenými, sterilními a nesouvislými fakty ztracenými mezi beztvarými hromadami dat." Jestliže se využívání technologií ve výuce zvyšuje, a tak se omezují zdroje vědomostí na počítačová data, znamená to, že bude moudrost, která vzniká vyhodnocováním vjemů a nápadů, nahrazena pouhým shromažďováním informací jako nejvyšším cílem našich škol? Bude klidné soustředění nahrazeno hyper serfováním po Webu jako tou nejhodnotnější intelektuální schopností? Budeme se jednou spolu s T. S. Eliotem ptát:
Lowell Monke učí informační technologie pro pokročilé ve státních školách v Des Moines, Iowa, USA. Tento text je upravenou verzí eseje, který byl publikován v časopise Netfuture, jež vychází na WWW a zabývá se problematikou technologií. Originál se nachází na http://www.yale.edu/engineering/eng-info/msg00109.html
Žádné komentáře:
Okomentovat