Ještě stále mi v uších zní naše vítězná olympijská hymna a myslím na její slova. V duchu stále vidím obrovskou radost vepsanou ve tvářích našich hokejových reprezentantů, včetně těch, kteří mají svůj současný domov v zámoří. Je to úžasné. Všichni jsme nadšením bez sebe. Máme národní svátek. Alespoň na chvíli můžeme zapomenout na problémy, které náš „domov“ v centru Evropy má.
Také vychutnávám tento náš „vítězný unor“ plnými doušky. Od přírody však nejsem náchylný tomu, abych příliš propadal emocím. Léta práce s počítači mě naučila přesvědčení, že nic na tomto světě není náhodné, že vše je řízeno programem, který si sice nepíšeme sami, ale rozhodně ho můžeme interaktivním způsobem ovlivňovat. Proto se musím ptát: „Jak je možné, že to ty naši kluci dokázali? Jak to zařídit, aby se alespoň kousíček podobného úspěchu projevil ve výsledcích nás všech?“
To, jak ovlivňovat program sportovního družstva směrem k vítězství, je na jednu stranu skutečnou vědou, která se studuje na vysoké škole. Na straně druhé je však pravdou též to, že určité vědomosti v tomto oboru má dnes každý fanoušek na stadionu, doma či v hospodě. Každý ví, že je třeba mít v mužstvu kvalitní hráče. Aby moli být kvalitní hráči v národním mužstvu, musí být co nejkvalitnější liga a všechny nižší soutěže. Ze všeho nejdůležitější však je, aby bylo hodně sportovců již od žákovských a dorosteneckých kategorií. Jejich přípravu musí mít v rukou zkušení a schopní trenéři, kteří dokáží probudit zájem a naučí základy. Všichni víme, že dostat se na světovou úroveň dá hodně práce. Sportovec trénuje s plným nasazením mnoho hodin každý den. Nemá jiné koníčky. Je ovlivněn jeho osobní život. Musí dodržovat životosprávu. Musí být v dokonalé psychické formě, studovat hru soupeřů a zvládnout taktiku boje. Jen ti nejlepší se mohou dostat do národního mužstva.
To vše jsou sice podmínky nutné, nikoli však postačující. Jsem přesvědčen o tom, že naši soupeři v hokejovém olympijském „turnaji století“ byli v tomto směru přinejmenším stejně dobře připraveni. Ano, měli jsme v družstvu takové individuality jako Haška, Jágra, Svobodu a další. To, že se nám podařilo zvítězit, však nebylo způsobeno jen individuálním uměním hráčů. Na našem vítězství má hlavní podíl týmová spolupráce, zdravé sebevědomí celého družstva a obrovská motivace. Nechci nijak snižovat význam realizačního týmu včele s trenérem, jejichž úkolem bylo vytvořit podmínky a poskytovat hráčům dokonalý servis. Nechci zapomínat na naše domácí hráče. Jsem ale přesvědčen, že největší podíl na vítězství mají hokejisté zámořští. Oni, v čele s Haškem, přijeli ne jako hvězdy NHL, jako milionáři, které je třeba obdivovat. Přijeli jako kamarádi, jako členové kolektivu, v němž jsou si všichni rovni. Oni to byli, kdo od začátku projevili vůli táhnout za jeden provaz a o svou slávu se rozdělit s ostatními. Tady bych hledal zdroj toho tolik potřebného kolektivního sebevědomí našich hráčů, které vedlo k úspěchu.
Mám ale ještě jinou teorii, která se snaží vysvětlit důvody našeho vítězství. Naši zámořští hokejisté, ač zůstali našimi občany, žijí v prostředí skutečné fungující, bohaté, tržní a demokratické společnosti. Poznali již onu typickou americkou atmosféru maximálního konstruktivního nasazení, která se projevuje úplně všude. A dokázali se v ní uplatnit. Byli převychováni komerčními zájmy, které jsou v podmínkách funkčního právního řádu jednoznačně svázány se zájmy státu, firmy nebo družstva. Trochu načichli nemalou hrdostí obyvatel Severní Ameriky na své hospodářské výsledky a na roli světové velmoci číslo jedna. K tomu všemu jim zůstala možnost srovnání s tím, jak to vypadá u nás doma. A tak se nelze divit, že k té v zahraničí získané motivaci přibyla ještě jedna. Byla to touha pomoci nám z krize, ukázat cestu, po které bychom se mohli vydat a vyřešit naše problémy, připomenout světu, že něco umíme. Myslím, že právě to rozhodlo.
Těm, kteří snad stále nepochopili, kam mířím, vysvětlím raději vše úplně polopaticky. Úspěch státu lze do značné míry přirovnat k úspěchu sportovního družstva v soutěži. Svět hokeje může do jisté míry sloužit jako model pro celou společnost. Každý, kdo bude toto přirovnání považovat za přijatelné, musí nutně dospět k závěru, že úspěch se může dostavit jedině tehdy, budeme-li všichni táhnout za jeden provaz. Můžeme mít odlišné názory, můžeme sestavovat různé útoky a obranné řady. Ovšem hrát musíme na jednu branku. Nečistá hra každého z nás poškozuje celý kolektiv, tedy i toho, kdo se jí dopustil. Naopak úspěch každého z nás je i naším úspěchem. Je jasné, že 10 milionů lidí nelze stmelit tak jako hokejové mužstvo. V této analogii však nejde přímo o každého jednotlivce, ale jen o převažující směr vývoje.
Chceme-li se zase dočkat úspěchu, musíme okamžitě začít s přípravou dorostu, abychom měli dostatek dobrých hráčů. Musíme za každou cenu pro ně sehnat co nejvíce dobrých trenérů. Musíme pro ně vytvořit konstruktivní prostředí, ve kterém bude tvrdá práce po zásluze korunována úspěchem a proto se vyplatí. Musíme jim umožnit účast v soutěžích, v nichž poznají své soupeře, okusí nespravedlnost a naučí se někdy i prohrávat. Pravda, není to snadné. Začít musí každý sám u sebe trénováním svých dětí. Ovšem i stát může udělat mnoho. Mohl by třeba dát najevo to, že mu záleží na kvalitě trenérů. Mohl by se postarat o dodržování pravidel. Mohl by zajistit účast našich hráčů v mezinárodních turnajích.
Rozumíte? V této analogii jsou pravidla zákony. Rozhodčí jsou soudci. Trénování, to je výchova. Trenéry se stáváme my všichni. Máme však též specialisty pro útočníky, obránce i brankáře. To jsou učitelé. Nutně musíme změnit svůj pohled na ně i požadavky. Jak známo, úspěšný může být jedině trenér s přirozenou autoritou a respektem. Takový, který je svým svěřencům dobrým příkladem.
Jak by se dala zajistit účast našich dorostenců v mezinárodních soutěžích? Není to zas až tak moc složité a drahé. Dnešní svět není nadarmo označován za „globální vesnici“. Díky moderním technologiím se stává stále menší a menší. Televizní technika dovoluje, aby koncert při zahájení olympijských her provedlo pět sborů, každý na jiném kontinentu, a to v přímém přenosu. Ve virtuálním světě počítačových sítí spolu mohou lidé komunikovat téměř bez omezení. Jestlipak víte o tom, že na Internetu mají děti olympijské hry každý rok. Prostě se domluví a ve stejný den uspořádají každý ve své škole závody. Výsledky si předávají po síti a berou to skoro stejně vážně, jako by to byla skutečnost. Víte vůbec o tom, že na Internetu existuje, kromě věcí závadných, též spousty věcí užitečných. Jako třeba simulace OSN s virtuálními delegáty v podobě dětí z různých zemí. Dětský summit o věcech dotýkajících se budoucnosti lidstva. Spousty různých společných projektů pro účastníky z celého světa. Je toho hrozně moc a, jak jste již asi poznali, je to můj obor, takže bych mohl pokračovat ještě velice dlouho. Nechci vás ale příliš obtěžovat. Kdo chce, najde více na Internetu.
Chlapci děkujeme. Ať chcete nebo ne, stali se z vás naši trenéři. Škoda, že takových nemáme mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat