Minule jsem končil tím, že bude lepší, nechceme-li podlehnout skepsi, nemyslet na AI a jít do přírody. Léto je pryč, volby za námi, a my jsme chtě nechtě vystaveni „nové realitě“, jejíž projevy nelze přehlédnout. Nedávno jsem měl na konferenci Educa v Liberci na toto téma přednášku s názvem Jak se projevuje nová realita ve vzdělávání. Naznačím o čem byla. Nejprve jsem shrnul kudy se u nás ubíral vývoj vzdělávacích technologií. Byl jsem u toho, když se před více než 40 lety začalo elektronizovat školství. Od počátku bylo problémů více než dost. Učitelé se museli učit Basic, chtěli-li s tehdejšími počítači něco dělat. Později začalo být nejdůležitější, jaký program si kdo dokázal opatřit, nejlépe bezplatně. V Infocentru UIV jsme provozovali archiv takových ve výuce použitelných programů (typicky shareware), z něhož si mohl každý zkopírovat, co chtěl. A byli jsme první, kdo k poskytování podobné služby u nás použil v roce 1994 internet (InfoCentrum v Internetu). Něco podobného pak začalo dělat Středisko multilicencí pod hlavičkou DZS. Politická situace vzdělávacím technologiím moc nepřála, a tak byly tyto služby financované státem bez náhrady zrušeny. Na přelomu tisíciletí jsme již zapomněli na nezdary první vlny elektronizace školství a v souladu se snahou přizpůsobit se vývoji světa a plánovanému vstupu do EU byl rozjet nový projekt se zkratkou SIPVZ disponující 7 mld ze státního rozpočtu. I ten skončil neslavně (viz zpráva NKU). A tak došlo k dalšímu pokusu o systémovou podporu rozvoje vzdělávacích technologií ze strany státu až díky (opět z Evropy iniciované) Strategii digitálního vzdělávání v roce 2014. Trvalo téměř 10 let, než byl její hlavní požadavek, a sice inovace kurikula zrealizován (malá revize RVP). To už ale všichni víte. Troufám si tvrdit, že malá revize byla úspěšná jen z části. Velmi povedená je implementace informatického myšlení do výuky včetně existujících podpůrných aktivit NPI. Mnohem problematičtější zůstává ta druhá, podstatně větší, složitější a důležitější součást, a to podpora digitální gramotnosti (dnes kompetence). Její význam, též díky AI, stále roste. Celý tento úvodní historický exkurz má sloužit k tomu, abychom si uvědomili, jak složitá je role státu v digitalizaci vzdělávacího procesu. Trvám na tom, že technologie mají lví podíl na celkovém, ve vyspělém světě realizovaném posunu vzdělávacích cílů od znalostí ke kompetencím. Byla to snadná okamžitá dostupnost informací, která začala převracet nejprve třídu, pak kurikulum a dnes již díky AI celou Bloomovu taxonomii vzdělávacích cílů. Metodické postupy dříve vlastní jen experimentálním školám pronikají do běžné výuky, prosazuje se orientace na žáka, neboli personalizace (či individualizace), konstruktivně pojaté badatelské aktivity (např. Hodina géniů), projektová výuka. Vývoj je překotný, v oblasti pedagogiky však o poznání pomalejší než u technologií. Chceme-li mít dostatečný nadhled, potřebujeme si uvědomit, kudy se ubíral vývoj souvisejících věd v posledním období. Stručný orientační přehled převládajících koncepcí je v následující tabulce. | 19.st. | 1.pol.20.st. | 2.pol.20.st. | přelom 20-21.st. | 21.st. | filozofie | esencialismus | progresivismus | rekonstrukcionismus | kritická teorie | existencialismus | pedagogika | behaviorismus | kognitivismus | konstruktivismus | konektivismus | technologie | parní stroj | spalovací motor | sálové počítače | osobní počítače | AI |
2. sv.v. hodně přispěla k tomu, že si lidstvo po ní začalo myslet, že opravdu velká válka již nikdy být nemůže. Ve vyspělých zemích se plně prosadily demokratické principy, které spolu se svobodou projevu účinně bránily vzniku velkých ozbrojených konfliktů. Demokracii se nakonec podařilo vyhrát i válku studenou. Padla „železná opona“ a my jsme se ocitli v táboře tzv. „globálního severu“. Vedoucí roli ve vývoji (hlavně technologií) měla Amerika. Přehlédli jsme ale jednu zásadní věc. Průměrný homo sapiens není dostatečně rozumný na to, aby dokázal bez problému využít existující svobodu. Ukazuje se, že právě technologie mají značný vliv na to, jak se lidé chovají. Ve druhé polovině 20. st. jsme byli přesvědčeni, že výchovné principy definované v rámci behaviorismu jsou překonané. Dnes už o tom tak moc nejsem přesvědčen. V hlavě mi rezonují slova posledního velkého představitele tohoto psychologicko-pedagogického směru B.F. Skinnera, z jeho tehdy kontroverzní knihy Beyond Freedom and Dignity z roku 1971: Touha po svobodě je jen psychologická „úniková cesta“, která vede lidi k přesvědčení, že jejich chování není kontrolované nebo kontrolovatelné, i když ve skutečnosti je. Pořád doufám, že to, alespoň v globálním měřítku, neplatí. Jenže je mnoho jevů na této planetě, které minimálně naznačují, že to na mnoha místech pravda je. A technologie jsou klíčem k pochopení, jak ta kontrola lidského chování dnes může vypadat. Dobře 20 let zkoumají vědci způsoby, jak přimět lidi, aby v online prostředí dělali to, co někdo chce (typicky majitel platformy či vůdce disponující totalitní mocí). Na počátku se jednalo primárně o snahu ovlivnit uživatele soc. sítí, aby se na nich zdržovali co nejdéle a všímali si nabízeného zboží (Foggův model ovládání lidí technologiemi). Postupně se však všude na světě stávají digitální platformy nástrojem prosazujícím zájmy toho, kdo je u moci – a to i v dosud demokratických zemích (Nová éra sociální kontroly). To je změna, která je navíc spojená s nárůstem nejistoty, v níž žijeme (Pedagogika nejistoty v éře AI). Mnozí ji vnímají jako „novou realitu“ (Nová realita ve školství v duchu EEA). Všechny výše popsané skutečnosti nás vedou k zásadní otázce: Měl či neměl Skinner pravdu? Odpovíme-li si NE, můžeme směle pokračovat v prosazování stávajících strategických priorit rozvoje školství – jako je např. důraz na udržitelnost ve smyslu životního prostředí, wellbeing, bezpečnost, gender, zákaz mobilů ve školách ad. Co když ale bude odpověď ANO? Pak je třeba se zamyslet nad tím, zda jsme ochotni to akceptovat. Když ne, asi nezbude než se pokusit s tím v rámci vzdělávání něco udělat. V první řadě musíme přehodnotit náš přístup k technologiím. V přednášce jsem nastínil pár směrů, kterými by se změna strategie měla ubírat: Předefinování priorit kompetencí (digi na úrovni základní gramotnosti, integrace AI kompetence). Důraz na vědecky podložené poznatky neurovědy. Obrana demokracie – digitální občanství. Odolnost (wellbeing a bezpečnost nestačí, hlavně eliminace vlivu persvazivních technologií). Převzetí odpovědnosti za budoucnost (poněkud pozměněný typ udržitelnosti).
Má použitá prezentace ze začátku října je zde. Na závěr jsem pro vás vybral pár svých článků vyšlých v minulém období: Být člověkem v roce 2035 Sokrates a umělá inteligence Vliv technologií na IQ Technofašismus podle Wesleyho Fryera Mluv svobodně, mysli kriticky Dokážeme držet krok s AI? Jak AI převrací Blooma Z Ráje vás zdraví Bořivoj Brdička |