Aktualita 17.3.1997

Počet dětí, které se v USA učí doma, již přesáhl 1 milion.
Podle studie americké Asociace na obranu domácího vyučování je v USA již
1.2 milionů dětí, které nechodí do školy a učí se doma. Jejich počet roste
již od roku 1990, kdy jich bylo 475000. Mluvčí  Asociace Pamela Groover
řekla, že tento prudký nárust je způsoben hlavně tím, že rodiče dospívají
k závěru, že věřejné školství nefunguje, je plné násilí, drog a nevhodných
informací z Internetu. Prezident Asociace Michael Farris tvrdí, že
celonárodní programy (jako Goal 2000) jsou odsouzeny k neúspěchu, protože
zkrátka stejný program nemůže vyhovovat všem. Podle výsledků studie jsou
výsledky standardních všeobecně povinných testů doma studujících dětí
v průměru o 37% lepší než u těch, co chodí do školy.

podle USA Ed.Net Briefs z 10.3.1997

Aktualita 9.3.1997

Mám pro vás opět jednu velice hezkou zprávu o tom, jaké
problémy právě řeší americké školy. Nemám bohužel dost času vám
níže vložené oznámení pana Kirka Winderse z amerického
Federálního školského úřadu přeložit celé. Těm z vás, kteří
angličtinou nevládnou, se pokusím alespoň stručně přiblížit, oč
se jedná.
Prezident Clinton již několikrát ohlásil další podporu zavádění
technologií do škol. Jeho poslední aktivita z počátku tohoto
roku začíná dostávat konkrétní podobu. Americký federální
školský úřad vypracoval návrh na využití 2.25 miliardy dolarů
získaných ze státního rozpočtu pro příští školní rok. Tento
návrh právě rozesílá školám, aby ho podpořily. Aby mohl být
uskutečněn, musí ho 8. května schválit Federální komunikační
komise.
Záměrem návrhu je dávat školám slevy na veškeré zařízení
související s připojením do Internetu. Jsou to nejen vlastní
poplatky za přístup, ale též modemy, kabely včetně optických,
routery, servery, poplatky za instalaci a dokonce i satelitní
spojení. Pro nás velice zajímavé je to, jakým způsobem budou
peníze přidělovány. Slevy totiž nebudou pro všechny školy
stejné. Zvýhodněny budou školy venkovské. Dalším kritériem bude
sociální struktura žáků. V Americe mají sociálně slabší žáci
slevu na oběd. Podle toho, jak velkému procentu žáků je tato
sleva poskytována, bude sleva určována v rozmezí od 20 do 90%.
Přitom by měla celá jedna třetina škol získat 80 až 90%.
Důvodem pro tak významnou podporu zapojování, již ne škol, ale
tříd a školních knihoven je stále stoupající vliv těchto
technologií na výuku. V USA je prý dosud jen 14% všech tříd
připojeno a to je málo na to, aby mohly být americké děti dobře
připraveny na 21. století.
Pokud se vše zdaří, bude se konat videokonference, na níž se
zájemci budou moci osobně poradit s odborníky, jak slevu co
nejlépe využít.

Myslím, že není třeba nic dodávat.

Vzpomínka na InfoCentrum

Aktualita BoBrova Pomocníka publikovaná k dvouletému výročí zrušení InfoCentra UIV:
============================================================
                      Vzpomínka na InfoCentrum

     Rád bych ve svém dnešním zamyšlení připomněl, že právě uplynuly dva
roky od zrušení InfoCentra ÚIV. Pravda, nebylo to ani první a bohužel ani
poslední zrušení pracoviště, které jsem za dvanáct let svého působení ve
školství zažil. Možná, že to ode mne již někteří z vás slyšeli, ale nedá mi
to a pro ty ostatní zopakuji, že jsem ještě nepracoval na místě, které by
nebylo později zrušeno. Bylo to Komenium, Výzkumný ústav inženýrského
studia, pak InfoCentrum a v poslední době katedra didaktické technologie
PedF UK a s největší pravděpodobností též Střední zdravotnická škola
Povltavská koncem tohoto školního roku. Mnozí z mých kolegů začínají mít
dojem, že to není náhoda, ale má vina. Ani se jim nedivím, na náhodu toho
již bylo dost.
     Nechci však mluvit o sobě. Chtěl bych se vrátit ke své minulé
Aktualitě ke stávce, ve které jsem vyjádřil své přesvědčení o tom, že by se
dalo na řízení školství mnohé zlepšit. Samotný výčet mých zrušených
pracovišť jistě mluví sám za sebe a nutně mě staví do role člověka značně
zaujatého a tudíž málo objektivního. Ani já si ovšem nemyslím, že rušení
nepotřebných pracovišť a celých ústavů je chybné. S většinou z nich
naprosto souhlasím. Jen v případě InfoCentra tomu tak rozhodně není.
     Pro ty z vás, kteří to nevědí připomenu, že InfoCentrum v ÚIV založil
koncem roku 1992 Ing. Zdeněk Svoboda. Jeho náplň byla dost podobná tomu, co
dnes velice úspěšně dělá ve Středisku multilicencí. Po něm jsem v roce 1993
převzal InfoCentrum já a orientoval jsem se na zprostředkování informací a
volně šířitelných programů pro výuku a na tvorbu vlastních výukových
programů. Bylo to v době, kdy byl u nás zaváděn Internet a my jsme ho
začali využívat nejen jako zdroje, ale též jako prostředek pro šíření
informací a programů. Pozůstatkem je stále občas aktualizovaný BoBrův výběr
volně šířitelných výukových programů umístěný v Odkazech v Pomocníkovi (můj
domovský Web dokument). Tenkrátjsem byl plný nadšení a přesvědčení, že
podobně jako byly do Internetu připojeny školy vysoké, budou se rychle
připojovat i školy ostatní, čímž se nám podaří dostihnout i ty
nejvyspělejší země.
     Možná, že jsme trochu předběhli dobu, možná, že jsme podcenili reklamu
a chybně jsme se domnívali, že dobrá práce se chválí sama, možná, že jsme
někomu překáželi při prodeji určitých produktů školám. Kdo ví! Faktem
zůstává to, že zodpovědní pracovníci ministerstva dospěli k názoru, že
InfoCentrum je zbytečné a aniž by se nějak viditelně zajímali o jeho
činností a výsledky, rozhodli nejprve, že si má na sebe samo vydělat a
potom, když se ukázalo, že to nepůjde, zrušili ho úplně. Dnes, kdy se po
celé Evropě zakládají podobná střediska na podporu vzdělávání učitelů
v rámci přípravy na život v informační společnosti, by se nic takového
jistě nestalo.
     Hlavním důvodem, proč o tom všem mluvím, je to, že nás, zdá se, čeká
další vlna rušení. Tentokrát to budou střední školy. Chápu důvody, které
k takovému rozhodnutí vedou a schvaluji je. Jen bych se nechtěl dožít
v budoucnu zjištění, že byla určitá škola zrušena a proto chybí absolventi
určitého oboru nebo že byla nějaká škola zlikvidována jen proto, že má
někdo konkrétní zájem o její budovu apod.
     Vzpomeňme třeba na pedagogická centra. Nejprve byla stejně jako
InfoCentrum rušena, aby byla později znovu zakládána. Ty lidi, kteří byli
v této práci specialisté ovšem mezitím ze školství odešli. Není každý
takový blázen jako já, aby se snažil dokázat, že to, co chtěl dělat, má
smysl, i za tu cenu, že to bude dělat třeba úplně zadarmo a ve volném čase.
Musím přiznat, že to bylo hlavním důvodem vzniku mého Pomocníka.
     Co říci závěrem? Snad to, že naděje nesmí nikdy umřít. Ve stejném
okamžiku, kdy se zamýšlím nad dvouletým výročím zrušení InfoCentra, bylo na
PedF UK na troskách katedry didaktické technologie založeno nové oddělení
informační technologie. Jsem jedním z jeho zakládajících členů. Naším cílem
je, kromě jiného, též určitým způsobem navázat na činnost InfoCentra
v poskytování informací hlavně učitelům základních škol. Oddělení též
převezme koordinaci mezinárodních síťových projektů. V této souvislosti si
dovoluji vás opět požádat, o sdělení, jakých projektů a s jakým úspěchem se
účastníte. Je trapné, když zahraniční kolegové mají větší přehled o účasti
našich škol v projektech než my.
     Naše práce ovšem určitě nebude bez problémů. PedF je velice chudá,
nejchudší ze všech fakult UK. Jediným způsobem, jak si na vybavení i platy
vydělat, je získat granty. Jak situaci sleduji, mám stále větší obavy, že
na některých vysokoškolských pracovištích už to došlo tak daleko, že
naprostá nutnost získat granty vede k nadřazení této potřeby nad samotnou
výuku i vědeckou činnost. Hlavní pracovní náplní vysokoškolských pracovníků
se pak stává sepisování žádostí a různých zpráv, které ovšem mají jen
velice pochybnou vědeckou úroveň a často se opisují. Moc si přeji, aby se
tak na našem novém pracovišti nestalo a abychom stihli ještě i něco
skutečně užitečného udělat. Držte nám palce!

Aktualita ke stávce

Jedna z aktualit, která se dochovala též v archivu konference STR-SKOL (viz http://lsv.cesnet.cz/cgi-bin/wa?A2=ind9702&L=str-skol&T=0&F=&S=&P=690)
==========================================================================
Nedávno jsem potkal svou kamarádku ze studií. Znáte to: „Jak se máš ?
Co děláš?“ „Ale, učím na univerzitě počítače.“ „Já dělám referentku
v pojišťovně. Ale vůbec mě to nebaví. Hledám něco jiného.“ „A co ty, jseš
spokojenej?“ „S prací jo, ta mě moc baví. Ale ty podmínky okolo. Představ
si. Dodnes nemám vlastní židli. U jediného pořádného počítače na oddělení
máme zasedací pořádek. Často, když potřebuju něco vytisknout, musím si
přinést papír z domova. S platem je to ovšem také špatné. Chceme-li si
udržet alespoň průměrný životní standard, musíme mít nějaké vedlejšáky. Já
sám působím na čtyřech školách.“ „A kolik vlastně na univerzitě bereš?“
Nemám v úmyslu se zde veřejně ke svému platu přiznávat, nakonec všichni ho,
diky tabulkám, umíte velice přesně odhadnout. Jí jsem požadovanou sumu
ovšem sdělil. „Člověče, za to my neseženeme ani sekretářku. Já mám víc než
třikrát tolik!“
Ano, tyto Aktuality budou věnovány stávce učitelů. Ale ne její
podpoře. Ne snad, že bych neměl důvody k nespokojenosti. Je jich velmi
mnoho a bohužel spíše stále přibývají. Požadavek navýšení rozpočtu školství
ze státních rezerv za účelem plošného zvýšení platů však považuji za
nepřijatelný. Přesto mám, stejně jako vy, někdy chuť doslova řvát: „Takhle
to dál nejde! Co budeme dělat? Musí se něco stát!“ Jediné, co se stane,
vybojujeme-li plošné automatické zvyšování mezd s věkem a inflací, je to,
že se budeme mít všichni stejně špatně jako za komunistů. Někdy mám ten
pocit, že právě to si většina z nás přeje. Je-li to pravda, pak nemáme
šanci.
Co by se tedy mělo dělat? Já osobně bych byl klidně ochoten stávkovat
za několik různých požadavků. Mohlo by to být třeba zlepšení řízení. Již
z dřívějších dob je u nás zvykem, že každý, kdo má funkci a moc o čemkoli
rozhodovat, dělá to především podle vlastních zájmů. Mnoho lidí si na to
již tak zvyklo, že to považují za naprosto samozřejmé. Pomoci může snad
jedině důsledná a nezávislá kontrola a okamžité odstoupení každého, kdo je
byť jen důvodně podezřelý z konfliktu zájmů, o prokazatelných chybách ani
nemluvě. Je dost pravděpodobné, že by se ukázalo, že nehospodárné zacházení
s finančními prostředky často není (podobně jako v bankách) způsobeno jen
hloupostí příslušných zodpovědných pracovníků.
Druhou věcí, za kterou bych klidně stávkoval, je zvýšení pohyblivé
složky mzdy. Ovšem pouze v tom případě, že by byla skutečně využívána
k motivaci. V současných podmínkách bez zlepšení řízení by to nejspíš
dopadlo tak, že by největší odměny brali ti, kdo mají nejlepší vztah k panu
řediteli. Tady ovšem samotná kontrola nic nezmůže. Má-li osobní ohodnocení
být stanoveno podle schopností a výsledků učitele, musely by být tyto pojmy
nějak exaktně definovány. Přestože mám svou představu o tom, jak by
dokonalý učitel měl vypadat a po shlédnutí pátečního Posezení s Janem
Burianem o učiteli Školy hrou Tomáši Belkovi na ČT2 má tato moje představa
již i svého konkrétního představitele, je mi jasné, že výkon učitele se
nedá měřit jako housky na krámě. Je tu však přece někdo, kdo může, smí a
musí o kvalitách učitele rozhodovat. Je to ten, kdo je za vzdělání svých
dětí zodpovědný, a to jsou rodiče. Ovšem skutečně zodpovědní a dobře
informovaní rodiče. O informovanosti veřejnosti se v současnosti dost mluví
v souvislosti s programem SET Ústavu pro informace ve vzdělávání. Cílem
tohoto programu je právě informovat veřejnost o kvalitě jednotlivých
středních škol. Zatím má vypovídací hodnotu skutečně jen orientační. Ne
všechny školy byly do projektu zařazeny a ne všechna čísla byla správná.
S těmi čísly je to opravdu těžké. „Každý, kdo pracuje s hromadnými daty,
ví, že 100% přesnost dat neexistuje.“ říká ředitel ÚIV Ing. Zelený
v posledním čísle UN (číslo 5, 4.2.1997, str. 7). Možná také proto bych měl
daleko větší důvěru ke statistikám pocházejícím z nezávislých zdrojů a ne
z ústavu, který je přímo řízen a také placen ministerstvem. Jsem ovšem
přesvědčen, že dobrý rodič stejně na čísla moc nedá a úsudek si udělá
z toho, co se od dítěte dozví. To však nestačí. Měl by navázat se školou co
nejužší kontakt, chce-li mít opravdu jistotu, že je vše v pořádku. Takových
skutečně zodpovědných rodičů je však moc málo. Příliš mnoho z nás se dosud
domnívá, že za vzdělávání dětí je odpovědný stát. To je hluboký omyl.
Myslím si dokonce, že toto je ten zásadní problém současné krize. Nevím, co
s tím. Jediné, co mohu udělat, je každému neustále připomínat: „Lidi, za
to, co z vašich dětí bude, jste v první řadě odpovědni vy sami!“ Mělo by to
být na billboardech, mělo by se o tom mluvit v rozhlase i v televizi.
Teprve pak nastanou podmínky k tomu, aby mohli být dobří učitelé skutečně
dobře ohodnoceni.
Je zde však ještě jedna věc, za kterou bych byl ochoten jít klidně
kdykoli do boje. Je to státní podpora připojování škol do Internetu.
Samozřejmě ne jenom proto, aby se usnadnilo jejich řízení. Ne proto, aby
děti měli snadnější přístup k pornografii. Ne proto, aby se naučili vyrábět
bomby. Ne proto, aby mohli hrát hazardní a násilí plné hry. O takové věci
se zajímají jen ty děti, kterým se nikdo dostatečně nevěnuje a které nemají
kladné vzory ve svých rodičích a učitelích. Pořád si představuji, co by asi
pan Belka ve své třídě s Internetem dokázal. Asi by začali dopisováním se
svými přáteli v Dánsku. Při lepším připojení by si mohli dokonce uspořádat
videokonferenci, takže by se mohli slyšet i vidět. Pak by je určitě napadlo
svým přátelům vyrobit a poslat multimediální animovanou verzi některé ze
svých her, které tak rádi předvádějí. Nepochybně by začali na Internetu
hledat nejnovější doplňkové informace k tématům, které probírají. Později
by si jistě vybrali některý z mnoha mezinárodních projektů. Z těch
posledních by se jim určitě líbil třeba Super projekt, kde soutěží dva týmy
proti sobě. Jeden vymýšlí cestu po Zemi a dává tomu druhému k dispozici
zeměpisné, historické a různé jiné stopy, podle kterých je má druhý tým
sledovat. Nebo by se mohli s dětmi z Filadelfie vydat na výlet historickou
plachetnicí po moři. Možností je mnoho a v některých případech se vystačí i
s minimálními znalostmi angličtiny. Jsem si jist, že by děti ze školy
nejspíš vůbec nechtěli odejít.
A teď si zkuste představit, jak by to mohlo vypadat, kdybychom měli
již všechny školy, všechny školní knihovny i všechny třídy (nebo dokonce i
všechny domácnosti) připojené do Internetu a kdyby takoví Belkové dostali
možnost vymýšlet pro děti výukové projekty.
Co myslíte, kolik by nás do takové stávky asi šlo?

Ing. Borivoj Brdicka
Faculty of Education, Charles University
Prague, Czech Republic
bobr@mbox.cesnet.cz
http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/

Aktualita 29.1.1997

POČÍTAČE KONKURUJÍ KASINŮM
odstranění hazardních sázek z Internetu

Kdysi dávno ve starém Las Vegas by vyhazovači bývali tiše eskortovali
Darrela Mierse do zadní kanceláře a tam by mu na výstrahu zlámali všechny
prsty. Dnes už je město snů mnohem vstřícnější a hlídači se chovají mnohem
přátelštěji. Teď mu jen poklepají na rameno a doporučí mu, aby se přesunul
k jiné hře, když zjistí, že vyhrává mnohem víc, než je zdrávo. Býval totiž
profesionálním hráčem a říká: "Je to jako v restauraci u švédského stolu.
Tak dlouho jíš a jíš a pořád jíš dokud tě nevynesou.
Teď je prezidentem CORE Capital Management, jednoho z průkopníků v rychle
rostoucím světě online heren. "Myslíme si, že Internet je místem, kde lidi,
kteří nemají 500 milionů dolarů na postavení nové herny, mohou klidně
konkurovat celému Las Vegas." říká Miers.
Můžeme-li dnešní Internet přirovnat k divokému západu kdysi, pak hraní
online po síti je něco jako Dodge City (město, které bylo výchozím místem
železnice, po které pronikali osadníci v minulém století na západ směrem k
Las Vegas a San Franciscu). Dnes je kolem 300 míst na WWW, kde mohou hráči
z celého světa pokoušet své štěstí. Americká asociace provozovatelů heren
však prohlásila, že online hraní na Internetu pravděpodobně porušuje
americký federální zákon, který zakazuje hraní hazardních her po telefonu
mezistátně. Proto provozovatelé online heren zakládají společnosti, které
mají sídlo mimo území USA v karibské oblasti nebo na Kubě, kde jsou zákony
k hazardu benevolentnější.
Ve značně sledovaném případu v Minnesotě byl Kerry Rogers a jeho firma
odsouzen za to, že jen ohlásil, že chce prostřednictvím Internetu pouze
přijímat sázky na sport. Mezi touto činností a skutečným hraním je podle
něj značný rozdíl.
A co děti? Je velice těžké si přestavit, jak strážníci křižují Internet a
hledají příležitostné hráče. Otázkou je jen to, zda počítačů znalé děti
budou mít o hraní zájem. Jako demonstraci pro U.S. News Mierrs předvedl,
jak je to snadné. Vytočil číslo britské Sportky a vyplnil prohlášení, kde
uvedl, že je mu více, než 18 a že nepoužívá program, který by kohokoli
vybízel k hraní. Pak dostal uživatelské jméno a vybral si heslo. Nato se
objevil na obrazovce přehled digitálních závodů koní a sázení mohlo začít.
Díky americkým zákonům plánuje Mierrs se svým partnerem Scottem Jacobsem,
prezidentem GameWay Technologies (nenechte se mýlit těmi prezidenty, tak se
v Americe nazývá téměř každý majitel firmy o jednom zaměstnanci) orientovat
svou pozornost do zámořských oblastí, kde zákony online hraní dovolují.
Vyvíjejí hrací stroj - program, který lidem hrát umožní (snad nebude
podobný tomu. co použili u nás v Bingu). Zahájili jednání s kanadskou
vládou o vývoji online verze státní loterie. Jejich cílem je stát se něčím
jako průvodčím, který jen přijímá tikety a vydává výhry, ne podnikateli.
"Jediné, co děláme, je to, že nabízíme spojení." říká Jacobs, který dříve
pracoval v Laboratoři medií na Massachusetts Institute of Technology (je
ironií, že toto je právě pracoviště Seymoura Paperta). "Za tyto služby
budeme žádat jen velice malý manipulační poplatek."
 Má Las Vegas strach? "Internet mě děsí k smrti" řekl nedávno na vrcholném
zasedání Asociace v Las Vegas Barry Shier ředitel  Golden Nugget Hotel &
Casino. "Máme 30 milionů počítačů v amerických domácnostech a to znamená 30
milionů potencionálních hracích automatů. Kasina budou zbytečná." Možná,
ale než se tak stane, bude nutno překonat ještě velmi mnoho překážek s
legalizací (naštěstí).

podle Jima IMPOCO do češtiny s úpravami přeložil BoBr

Portrét Sherry Turkle

Sherry Turkle je klinická psycholožka a profesorka sociologie na Massachusetts Institute of Technology. Má doktorát z psychologie osobnosti a sociologie z Harvardu. Ve své vědecké práci se zabývá hlavně psychoanalýzou vztahu člověka a technologií. Je členkou významných vědeckých společností a její práci podporuje hned několik známých nadací (Národní vědecká, Mac-Arthur, Guggenheim, Rockefeller). Žije v Bostonu.

Je autorkou významných vědeckých publikací hlavně z oblasti psychoanalýzy. Známou se stala již díky své první knize "Mé druhé já: počítače a lidský duch" z roku 1984, která se zabývala vztahem počítačů, kultury a společnosti. Její druhá a zatím poslední kniha "Život na obrazovce - totožnost ve věku Internetu" (1995) ji proslavila. Známá je také tím, že svého času pro porovnání vlastností operačního systému Macintosh a DOS používala přívlastky průhledný (Mac) a neprůhledný (DOS). Intenzivně se zabývá simulacemi a studiem chování lidí v uměle vytvořeném prostředí (virtuální města na Internetu, kde se lidé potkávají a diskutují). Má blízký vztah k francouzským postmodernistům a k americkému feministickému hnutí.

Současnou dobu nazývá koncem Freudova století. Jeho teorii, která se na člověka dívá jako na jednotnou osobnost, považuje za překonanou. Podle ní je správné na každého pohlížet jako na množinu různých osobností. Je třeba najít takové prostředí, ve kterém bude každý moci sám sebe poznávat v různých úlohách a z různých úhlů. Kyberprostor, jak je často nazýván prostor vybavený moderními technologiemi, takovým prostředím je. Věří, že se, navzdory mnoha současným katastrofickým předpovědím, blížíme k znovuzrození psychoanalytického myšlení, které nám pomůže v sebepoznání.

Na přebalu její poslední knihy je jako příklad uveden výrok jednoho studenta střední školy: "Reálný život je jen jedním z mnoha oken, a většinou není zrovna tím, které mám nejradši." Tento student se často pohybuje ve virtuálním prostoru (města, síťové hry), kde představuje několik různých postav naráz, a k tomu ještě stačí na počítači zároveň dělat domácí úkoly. Je schopen rozdělit své myšlení a přepínat z jednoho okna do druhého. Počítač a Internet mu tak dovolují poznávat sebe sama z různých hledisek.

Rozdíl proti skutečné poruše osobnosti (schizofrenie) je podle ní v tom, že tento student si v každém okamžiku uvědomuje i existenci ostatních oken, ve kterých se zrovna nenachází. Jedná se tedy v tomto případě pouze o prožívání odlišných stránek své vlastní osobností a o snadné a vědomé přechody mezi nimi. Turkle pro ně používá výraz "obcházet skrz" (cycled through).Takovýto způsob myšlení není chorobný a pro rozvoj osobnosti nabízí nové netušené možnosti.

Ve skutečnosti každý z nás má v životě několik různých rolí najednou i bez kyberprostoru. Žena je většinou dcerou, manželkou, matkou, hospodyní, zaměstnancem apod. Každá z těch rolí je trochu jiná a je třeba je hrát všechny naráz. Počítače dnes, díky multitaskingu (Apple má prvenství v jeho masovém rozšíření), dovolují zpracovávat též několik úloh naráz. Ty úlohy sice běží každá v jiném okně, jsou však schopny si vyměňovat data a tak se vzájemně ovlivňovat stejně jako v reálném životě. Počítač může zpracovávat mnoho různých typů úloh. Ještě před několika lety to byl jen stroj, který uměl rychle počítat. Pak se z něj stal nástroj, který nám úžasně pomáhá při práci (zpracování textů, účetnictví, učení apod.). Typem úloh, který je nejzajímavější pro sebepoznávání, jsou simulace.

Jedním z nejoblíbenějších příkladů, na nichž Turkle prezentuje možnosti simulace, je záměna pohlaví, která se často děje ve virtuálních městech. Ten, kdo to zkusí, díky pohledu z druhé strany pocítí sociální dopad chování svého pohlaví a může to na něj mít blahodárný vliv. Muži jsou většinou překvapeni tím, jak jim mnohem více lidí nabízí pomoc, až je nakonec někdo začne obtěžovat. Právě to bývá často důvodem toho, proč ženy rády hrají roli mužů. Druhým zajímavým typem simulace jsou programy typu Simcity. Jedná se o konstruktivní hru, ve které je uživatel v roli starosty, který od stolu řídí výstavbu a chod města změnou různých parametrů v daních a vydáních. Podle paní Turkle by bylo dobré tento jinak pro vývoj logického myšlení vynikající program ještě trochu vylepšit. Bylo by dobré zcela neosobní a hypotetický vývoj ve městě spojit s konkrétními sociálními zkušenostmi dětí, které s programem pracují. Nenechávat je v představě, že násilí je jen nějakou položkou ve statistice a snížit ho lze jen zvýšením výdajů na policii. Při rozkrývání simulace chodu společnosti by se dalo dojít až tak daleko, že by si každý mohl vyzkoušet, jaký vliv by mohlo mít navrhované opatření určité konkrétní politické strany. Něco takového by se jistě občanům před volbami mohlo hodit.

Ve skutečnosti stále více a více svého života budeme prožívat v místech, kde se simulace prolíná s realitou. Již dnes se například běžně dělá reálný obchod ve virtuálním světě. Platí to samozřejmě i o vzdělávání. Zde se bude prolínat klasický způsob výuky ve škole s možnostmi zapojit se do určitého vzdělávacího programu v kyberprostoru. Styk se skutečnými lidmi, a to nejen ve škole, má pochopitelně své nezastupitelné místo a nelze se ho vzdát. Na druhou stranu se asi nebude možno divit rodičům, kteří budou určitým způsobem kontrolovaný virtuální svět považovat pro vzdělávání svých dětí za vhodnější, než zastaralou a různých rizik (násilí, drogy) plnou školu.

Brzy bude asi nutné přehodnotit definici toho, co je reálné a co virtuální. To, co by se však změnit nemělo je definice dobra a zla, pozitivního a negativního. Lidé, kteří touží po úniku do svých virtuálních životů budou šokováni tím, jak moc je jejich reálné tělo přítomno v jejich počítačových simulacích. Virtuální svět nás bude konfrontovat s tím, jak moc se naše osobnost promítá do našeho vědomí a naopak jak moc naše touhy ovlivňují naše činy.

V závěru jednoho ze svých rozhovorů s Herbertem Brodym Sherry Turkle na otázku " Jste optimistou nebo pesimistou pokud jde o vliv počítačů na lidskou psychiku?" odpovídá: "Myslím, že počítače a Internet nabízejí obrovské nové možnosti pro osobní růst, pro vytváření nových vztahů a pro komunikaci mezi přáteli i rodinou, ať jsou jakkoli daleko. Ale nerada věci posuzuji v jednoznačných kategoriích jako optimismus a pesimismus. Myslím, že nejvíce bude vliv počítačů a Internetu záviset na tom, co budou lidé s nimi dělat. Musíme se sami na sebe dívat jako na toho, kdo má ten největší vliv na to, jakým směrem se budou věci ubírat. Přehnaný zájem nebo zatracování technologií má za následek přeceňování jejich významu. Pokouším se soustředit pozornost na lidi, na různorodost možností, které před námi stojí, snažíme-li se sžít s technologiemi.

Možnosti uspokojení, které nám technologie mohou poskytnout, nejsou nekonečné. Omezují nás fyzické možnosti našeho těla. Žijeme na Zemi. Máme svůj psychický a duševní svět - jsme rozumní, chápaví a emocionální. Můj optimismus vychází z víry, že lidstvo je na dobré cestě k využití života na obrazovce počítače k vyjádření všech těchto rozdílných stránek své existence."

Použité prameny:

Domovská stránka Sherry Turkle
Simon & Associates - nakladatel knihy Život na obrazovce
HotWired Network - interview, diskuze

Aktualita 22.12.1996

     Vážení kolegové,
     ani jsme se nenadáli a máme tu zase Vánoce a s nimi
tentokrát poměrně dost dlouhé prázdniny. Mnozí z vás je možná
využijí k vylepšování svých školních počítačových sítí nebo
k přípravě na výuku v novém roce. Těm druhým si dovolím
připomenout, že by mohli své hodiny vylepšit účastí v některém
ze síťových projektů, jejichž přehled pravidelně zveřejňuji.
Projekty pro střední školy v konferenci str-skol@cesnet.cz a
projekty pro základní školy v konferenci
zs-skoly@it.pedf.cuni.cz. Všechny pak můžete včetně archivu
najít spolu s dalšími užitečnými informacemi na mé Web stránce.
     Vánoce jsou dobou, kdy se zamýšlíme nad uplynulým rokem a
děláme plány do budoucna. Jsou ale též dobou, kdy k sobě máme
navzájem poněkud blíže a jsme ochotni o něco více než jindy
pomáhat jeden druhému. Je to ten nejlepší okamžik, kdy bychom
se mohli zamyslet nad sociální problematikou v souvislosti
s blížící se revoluční změnou, kterou způsobí zavádění
technologií do vzdělávání.
     Posledně jsme diskutovali o tom, jak si někteří vizionáři
představují budoucnost. Mezi ty nejznámější patří pan Papert a
pan Gates, ale nejsou zdaleka sami. Jedním z těch, kdo
jako první přišel s myšlenkou, že škola je ve své nynější
podobě překonaná, byl Lewis J. Perelman v knize 

School’s Out (New York: Avon Books, 1992). Pokusy o
reformování stávajících škol přirovnává k funkci Maginotovy
linie za 2.sv.v., na níž Francouzi spoléhali a Němci ji prostě
obešli. Tvrdí, že význam a sociální role vzdělávání dozná
v blízké budoucnosti takových změn, že mu budou věnovat velkou
pozornost přední politikové a největší firmy. Další nositel
Nobelovy ceny Arno Penzias si myslí, že vývoj poznání je již
tak rychlý, že dospělí v podstatě nemohou kontrolovat obsah
toho, co se mají jejich děti naučit. A podobně bychom mohli
pokračovat.
     Chtěl bych poděkovat všem, kdo přispěli svými názory do
minulé diskuze. Ujišťuji vás, že i v Americe se o této
problematice dost mluví, především v různých na vzdělávání
specializovaných konferencích. Z těchto diskuzí se začíná
vynořovat představa o vzdělávacím systému budoucnosti, který
bude fungovat na svobodném tržním principu a jehož životodárným
prostředím bude počítačová síť. Žáky a tím i peníze získá jen
ten, kdo bude poskytovat takové vzdělání, že se jeho absolventi
uplatní na trhu práce, jinými slovy budou schopni najít
zaměstnání. Nemusí se nám to líbit, a věřte, že i já patřím
k těm, kdo se zásadně brání cokoli dělat jen pro peníze. Na
druhou stranu je třeba přiznat, že dobře zavedený a fungující
trh má i své nesporné výhody. Minimalizuje nutnost státního
řízení a tím i protekcionářství a korupci. To znamená, že se
uplatní jen ti opravdu nejlepší a ti nejhorší zkrachují.
     Vím, že asi není příliš vhodné zrovna o Vánocích místo
hřejivých lidských slov o lásce k bližnímu mluvit o
konkurenčním boji mezi učiteli a o možnosti ztráty zaměstnání.
Jsem si ale docela jist tím, že většina z vás, když se
rozhlédne kolem sebe, nemá zatím obavy, že by u nás mohlo
v dohledné době k nějakým podobným změnám dojít. Dělám to jen
velice nerad, ale cítím potřebu vás z tohoto klidu vyvést.
Obzvlášť silně jsem ji pociťoval, když jsem nedávno předával do
konference STR-SKOL informaci o americké soutěži ThinkQuest pro
studenty a učitele z celého světa. Předmětem soutěžení jsou
výukově zaměřené WWW stránky ve vícejazyčných mutacích
účastníků. Nejzajímavější na celé akci je ale to, že na ceny je
od sponzorů vybráno víc než milion dolarů. Vítězní studenti
obdrží výhru formou příspěvku na další studium, učitelé
dostanou osobní šeky (blíže na
http://io.advanced.org/thinkquest/).
     Podívejme se teď konečně na sociální aspekty slibovaných
revolučních změn. Problém je v tom, že všichni nebudou mít
k novým formám vzdělávání stejný přístup. Ve Spojených státech
se mluví hodně o tom, jak zamezit opět se prohlubujícímu
rozdílu mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Co se
stane s dětmi z těch nejhorších čtvrtí, kde není nejdůležitější
vzdělání ale hrubá síla.
     Ještě mnohem více se sociální problematikou zabývají
představitelé Evropské unie. Nedávno spatřil světlo světa
dokument, který byl již dlouho ohlašován a má jít počátkem
příštího roku ke schválení do Rady Evropy. Jmenuje se Green
Paper Living and Working in The Information Society: People
First (Život a práce v informační společnosti: lidé na prvním
místě)
(http://www.ispo.cec.be/infosoc/legreg/docs/peopl1st.html).
Opět je zde jednoznačně vyzdvižena klíčová úloha vzdělávání pro
příští vývoj společnosti směrem ke společnosti informační, jak
se poslední dobou nazývá to, k čemu směřuje vývoj lidstva.
Myslím, že se dá jednoznačně z tohoto materiálu poznat, že
v Evropském parlamentu má převahu sociální demokracie a že
v mnoha členských zemích je velká nezaměstnanost. Na každé
stránce se to jen hemží výrazy jako sociální solidarita, tvorba
nových pracovních příležitostí, respektování kulturních
odlišností apod. Dovolím si ocitovat alespoň jednu stěžejní
větu: „Informační společnost by měla být o lidech a pro lidi,
měla by být využívána lidmi k uvolnění síly informací, ne
k vytvoření nových nebo k posílení existujících rozdílů mezi
informačně bohatými a informačně chudými.“
     Takovéto ideály jsou opravdu krásné a moc by se chtělo jim
věřit. Pro nás, kteří jsme prošli komunistickou totalitou a
vědí, že vždy nějaké ty rozdíly existovat tak jako tak budou,
je to ale velice obtížné. Jsem spíše nakloněn dát zapravdu
tvrzení jednoho nejmenovaného pracovníka jedné známé a velice
úspěšné nadnárodní firmy o tom, že hnací silou pokroku i
podnikatelského úspěchu je sobectví a osobní hmotný prospěch
lidí.
     Aby snad nedošlo k mýlce. Já sám jsem také pro určitou
vlastní evropskou cestu k informační společnosti. Přál bych si
i to, aby v ní každý měl alespoň stejnou příležitost ke
vzdělávání. Mám jen trochu strach, abychom na začátku příštího
tisíciletí nezjistili, že jsme se pro samou snahu o zavedení
sociálních jistot pro všechny Americe nejen nepřiblížili, ale
ještě více vzdálili. Abychom nezjistili, že zatímco ve
Spojených státech bude mít každý zcela běžně možnost pracovat
s počítačovou sítí třeba ve veřejné (nebo školní) knihovně
zadarmo, u nás se budou stále zavádět jen další pilotní
projekty a přesvědčovat učitelé o nutnosti a výhodnosti využití
technologií, i přes jejich odpor. Bojím se, aby veškerá snaha
EU o rovnost přístupu k informacím nakonec neskončila s tím, že
počítač připojený do Internetu budou mít ty nejbohatší děti
doma a ostatní se k němu dostanou nanejvýš hodinu týdně při
výuce informatiky.
     Nemohu si pomoci. Porovnám-li zámořský přístup s tím
evropským (o našem nelze vůbec hovořit), mám obavy. Mluví-li
oni o revoluční reformě vzdělávání, jejímž výsledkem bude volný
trh vzdělávacích programů (kurzů), v Evropě se nejvíce mluví o
sociálních jistotách a tvorbě nových pracovních příležitostí.
Ani slovo o armádě učitelů, kteří nebudou schopni se v nových
podmínkách uplatnit. Jak známo, sociální jistoty nejsou
zadarmo. A tak se bojím, že na připojování knihoven a škol
rychlou pevnou linkou, což je asi ta nejlepší cesta, jak
umožnit přístup k síti všem, už nemusí zbýt dost peněz.
     Naštěstí však ani ten tržní princip neplatí beze zbytku
všude. Podívejte se třeba na mě. Většinu toho, co vidíte na
Internetu, dělám zadarmo. A nejsem zdaleka sám. V našem
školství se totéž dá zatím říci skoro o každém.
     Dovolte mi, abych vám závěrem popřál do nového roku, aby
vám nadšení, s kterým děláte svou práci vydrželo, aby vás pocit
dobře vykonané práce hřál dostatečně a abyste vydrželi. Zvláště
bych chtěl apelovat na ty schopnější z vás, kteří by byli
schopni se uživit i jinak, a mnohem lépe. Možná, že se ještě
dočkáme doby, kdy se budou chtít nezaměstnaní bankovní úředníci
stát učiteli, ale budou mít smůlu. Z dobrého učitele se
bankovní úředník stane snadno, nikoli však naopak.
     Jednou věcí jsem si ale docela jist. „Informační
společnost“ se již velice brzy stane oblíbeným heslem i našich
politiků. Přejme si společně, aby nezůstalo jen u slov.

                         PF 1997