Můj testament

Tak je to konečně tady. Dnes končí mé 25leté působení na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Když jsem v roce 1994 začínal, měla většina z nás ještě pocit, že máme šanci změnit tuto zemi k lepšímu. Představoval jsem si tenkrát, že je jen otázkou času, kdy naše školství pochopí, že musí technologiím věnovat patřičnou pozornost, a že se to v první řadě projeví na přípravě učitelů. Přibližně asi tak před 10 lety jsem pochopil, že se toho nedočkám. Pak už to bylo jen trápení.

Mé trápení se postupně prohlubovalo s tím, jak jsem stále více pronikal do tajů fungování této „akademické“ instituce. Snad mám po těch letech právo bilancovat a své zklamání popsat slovy. Rád bych předal vzkaz hlavně svým mladým kolegům, kteří jsou ještě plni ideálů a chtějí věci měnit k lepšímu.

Základní pravidla hry se dají pochopit velmi rychle. Na výzkumně orientované vysoké škole je hodnocení akademického pracovníka závislé na dvou hlavních parametrech – na vědecké činnosti a kvalitě výuky. Existuje snaha oba objektivně hodnotit. Ta je bohužel více než problematická – hlavně proto, že je primárně kvantitativní. Kapitolou samou pro sebe jsou projekty.

Věda

Jakkoli se stále mluví o změnách v hodnocení vědeckých výsledků v humanitních oborech, je zřejmé, že bude i nadále stát na publikování v renomovaných vědeckých periodikách. Jelikož se právě toto žádá, stává se pro mnohé méně schopné „vědce“ dosažení tohoto cíle vlastně něčím jako životní mantrou. Přitom už nikoho nezajímá, co je obsahem jejich díla. Za všechna ta léta na KITTV jsem téměř nezažil, že bychom se bavili o tom, co by se mělo zkoumat. Zato o tom, který impaktovaný časopis by mohl přijmout (typicky placený) příspěvek a byl z toho záznam v RIV, o tom se mluvilo skoro pořád.

Dobrovolně přiznávám, že jsem se tohoto honu po marném pokusu o vědecký grant GAČR v roce 2013 již nezúčastnil, což samozřejmě způsobilo mé fatálně špatné výsledky v oblasti vědy. Vlastně jsem se nikdy za vědce nepovažoval. Potíž je v tom, že za mnou je vidět značný kus práce. Vlastně se ze mě stal něco jako „kurátor“ vědeckých informací z oboru vzdělávacích technologií, který dal jeho modernímu pojetí aktuální obsah. Právě ten fakt, že jsem se osvobodil od zátěže spojené s (často trapným) snažením o vědecké publikování za každou cenu, nakonec způsobil, že o výsledcích špičkových odborníků z celého světa vím víc než jiní.

Výuka

Pozice technologií na PedF je celkově žalostná. Není to zdaleka jen malou oblibou KITTV u ostatních zaměstnanců. Pravou podstatou je snaha eliminovat vliv moderních technologií, která je většině tradičních pedagogů bohužel vlastní. Měl jsem to pochopit již, když jsme v n.p. Komenium v první polovině 80. let začali dodávat počítače IQ 151 do škol a pokoušeli se učitele učit programovací jazyk Basic. Možná bych si byl býval ušetřil naději na změnu postoje fakulty při každé nové volbě děkana za ta léta. Dnes to vidím jasně. Pokud k tomu někdy dojde, pak už beze mě.

Učil jsem v posledních letech jen v magisterském studiu. Měl jsem (kromě oborových) dva volitelné předměty pro neoborové studenty, které pro mě byly nejdůležitější. V tom prvním jsem po studentech chtěl (viz záznamy), aby si v roli učitele začali budovat osobní vzdělávací prostředí. Výstupem měl být přehled toho, co se během semestru naučili online (nejlépe též od koho). Ten druhý jsem koncipoval jako pokračovací. Žádal jsem v něm, aby studenti začali své poznatky online též sdílet. To byl samozřejmě mnohem větší problém, a tak se většinou ti, kteří dospěli až do cíle, spokojili s tradičním pojetím v podobě seminární práce, která ale u mě měla nejčastěji formu blogového příspěvku pro Spomocníka (poznáte je podle uvozujícího sdělení: „Tento článek vznikl jako studentská práce“, je jich nakonec přesně 400).

Za celou dobu se mi nepodařilo studentům ono sdělení o návaznosti mých volitelných předmětů včas předat, takže na začátku semestru vznikaly dost komplikované situace. Většinou to dopadlo tak, že skoro všichni, bez ohledu na to, co si zapsali, zůstávali na té nejnižší úrovni. Pro mě osobně je zvláště smutné hlavně to, že až příliš mnoho studentů mé požadavky považovalo za nadměrné. Celková úspěšnost byla v poslední době pravidelně pod 50 %, přičemž prezenčně se výuky účastnilo ještě méně studentů.

Když už provádím sebekritiku, pokusím se odhadnout příčinu tohoto neúspěchu. Mohlo by se zdát, že nejsem moc dobrý učitel. V tomto směru je však mé sebevědomí docela vysoké. Hlavní důvod nezájmu studentů, dle mého názoru, bude někde jinde. Řekl bych, že za ním asi opět bude v první řadě onen všeobecný odpor k technologiím v podobě výukového prostředku. Jinak je studenti jako věc své osobní potřeby používají docela běžně. Patří přece k síťové generaci. A pak je to má snaha soustředit se na vysvětlování teoretické podstaty vzdělávacích technologií (důvodů pro jejich aplikaci), přičemž studenti (u učitelů z praxe je to stejné) žádají hlavně kuchařku s detailním návodem, co přesně mají dělat.

Na prstech bych spočítal skutečné zájemce o mnou zprostředkované poznatky, takové, kteří si dopředu zjistili, kdo ten předmět učí, přečetli sylabus, a zapsali si ho proto, že chtějí být obohaceni. Mohl bych jmenovat, ale nebudu. Oni vědí!

Projekty

Tento fenomén doby nás postupně úplně ovládl. Již v polovině 90. let jsem se stal prvním propagátorem individuální mezinárodní projektové spolupráce mezi školami (viz ESP Honorary Members). Na konci 90. let jsem pak logicky patřil k prvním řešitelům evropských projektů u nás. Mohu tedy sledovat dlouhodobý trend. Jeho podstatou je institucionalizace. Na počátku bylo zapojení do projektů mnohem snadnější, a když se to povedlo, měli řešitelé poměrně volnou ruku. Dnes je vše mnohem složitější. Efektivita vynaložených prostředků je opravdu strašně nízká, a tak se ji úředníci snaží zvýšit posilováním kontroly a byrokracie.

Institucionalizace se projevuje tak, že projekty jsou stále ve větší míře dedikovány instituci, a nikoli přímo řešitelům. Průvodním jevem je, že zapojení a odměňování pracovníků se pak děje podle vůle vedoucích pracovníků, a řešitelé ve skutečnosti ztrácejí svobodu. Postupně vznikla nová profese lidí, kteří se živí jen tím, že řídí a poskytují podporu řešitelům projektů. O řešitele je však velká nouze. Většina akademických pracovníků je zapojena hned do několika projektů, vykazují tutéž práci opakovaně a složitým způsobem obcházejí maximální povolený nad-úvazek v rámci jedné organizace. Sehnat kvalitního odborníka, který by se práci na projektu mohl seriózně věnovat, je stále obtížnější.

Prodělal jsem vývoj od řadového partnera v projektech Tempus, Socrates, Erasmus ad. Postupně jsem se propracoval až k tomu, že jsem se v roce 2006 pokusil podat s 6 partnery v roli koordinátora projekt Comenius 2.1 (vzdělávání ped. pracovníků). Byla to tvrdá tříměsíční práce, která skončila obdržením 2 zamítavých velmi nekvalitních posudků (podobně, jako se to stalo později u GAČR).

To mě vedlo k osobnímu rozhodnutí se (až na výjimky) do projektů již nepouštět. Podařilo se mi stát se nakonec sám jejich hodnotitelem na národní i evropské úrovni.

Vzkaz pokračovatelům

To hlavní jsem si nechal na konec. Vlastně toto celé píšu hlavně proto, že cítím potřebu něco sdělit svým mladým kolegům. Je pro ně mnohem obtížnější chápat situaci, v níž jsme se po 30 letech budování demokracie octli. Zdá se, že se to moc nepovedlo. Nezávislost akademických institucí a „přímá demokracie“ tam aplikovaná má v našich domácích podmínkách neblahé důsledky podobné tomu, co stále zřetelněji vidíme na globální úrovni. Vedoucí představitelé jsou voleni v prostředí, v němž jsou voliči ovlivňováni natolik, že o skutečné svobodné vůli nemůže být u většiny řeči (Stává se svobodná vůle pouhou iluzí?). Bělohradský mluví o společnosti nesvobody či o postdemokracii. Má to nepříjemné důsledky.

Snadno se totiž může stát, že nejsou do funkcí voleni ti, kteří jsou schopni inovovat a instituci (stát) dovést k rozkvětu, ale spíše ti, kteří (když vysloveně nekradou) zachovávají status quo a po voličích nic mimořádného nežádají. V takto deformované postdemokracii jsou funkce jejich nositeli chápány jako osobní vlastnictví, které je třeba za každou cenu bránit před všemi možnými nástrahami.

Nepřítelem na takovém pracovišti se stává každý, kdo může postavení vedoucího ohrozit. Jsou to ti, kteří mají jiné názory, ale bohužel i ti, kteří ho odborně převyšují.

Proto si laskavě uvědomte:

1. Skutečný impakt je to, jak vaše výsledky ovlivní myšlení jiných, a to i tehdy, když to nepřiznají odkazem. Může se to týkat i vědy.
2. Odborná úroveň členů týmu může být při správném vedení vyšší než vedoucího.
3. Projektové či grantové peníze jsou primárně určeny k dosažení deklarovaného cíle, nejsou jen prostředkem určeným k posílení prestiže nositele.
4. Odborná úroveň vysokoškolského pracoviště má přímý vliv na úroveň studentů i na počet uchazečů o studium.

Má závěrečná rada zní: Budete-li mít pocit, že pracoviště, kde působíte, výše popsané negativní znaky naplňuje, na nic nečekejte a hledejte si jiné. Je-li to možné, pokuste se prosadit v cizině!