Krize, a jak dál?

Rád bych se s vámi podělil o to, co mi dělá v poslední době největší starosti. Začalo to počátkem tohoto školního roku a zdá se, že to zatím neskončilo. Mám na mysli výrazné snížení zájmu o technologie ze strany učitelské veřejnosti. Ten zájem sice nebyl nikdy nějak zvlášť moc vysoký, ale to, co v tomto směru způsobily balíčky vládních opatření a současná politická situace, to nemohu nazvat jinak, než krizí.

Nejlépe se dá toto tvrzení dokumentovat na účasti na různých akcích. Hned v září mě zarazil nápadně nízký počet domácích účastníků konference RUFIS, která byla dlouho, důkladně a dobře připravovaná a měla velice silné zahraniční zastoupení. Vysvětloval jsem si to nutností zaplatit vložné, které sice nebylo nadměrně vysoké, ale mohlo mnoho zájemců odradit.

Pak přišel podzimní INVEX s konferencí Microsoftu, která sice díky volným vstupenkám na výstavu, rozdávaným CD s novými produkty, obědem pro přítomné a pozvání vysokých představitelů státu nějakým výrazným úbytkem návštěvníků netrpěla, ale také nebyla zdaleka tak úspěšná, jako ta předchozí.

Co mě obzvlášť mrzí, to je naprostý neúspěch Infostřed Střediska multilicencí, pořádaných v krásné, nové a dokonale vybavené aule pražské pedagogické fakulty. Na podzim se konaly třikrát, vždy poslední středu v měsíci, a průměrný počet účastníků byl asi 20 (vloni 150 i více). Přitom se zdaleka nejednalo jen o reklamní akci. Cílem bylo seznámit účastníky s novými produkty těch nejznámějších firem. Bylo skutečně velice smutné sledovat zklamání pozvaných přednášejících. Zpravidla se jednalo o největší odborníky, které měli firmy k dispozici.

Za vyslovený debakl lze považovat výstavu STUDY na přelomu října a listopadu. Do pražského nově zrekonstruovaného Obecního domu se na přednášky a praktické předvádění využití technologií ve školách se zvláštním zaměřením na internet přišlo podívat jen několik jednotlivců.

Zatím poslední podobnou akcí, které jsem se zúčastnil, a jež byla též ohlášena v našich konferencích, byly Besedy o informatice, které během prosince a ledna pořádal Kabinet software a výuky informatiky MFF UK. Byly to čtyři přednášky cíleně zaměřené na zájemce o studium na MFF z řad středoškolských studentů věnované problematice programování a hlavně obecnému nadhledu, bez nějž se nelze v této problematice orientovat. Úroveň byla, díky špičkovým lektorům, vynikající. Podle mého názoru byste jen těžko hledali někoho, kdo by vám za peníze poskytl to, co jste zde mohli získat zadarmo! Musím přiznat, že když jsem viděl těch 5 až 10 účastníků, měl jsem skoro vztek.

Nevím, jaká je situace jinde, ale u nás v Praze je, jak vidno, lepší raději zatím nic podobného nepodnikat. Doufám, že to není navždy a že se brzy dočkáme zlepšení. Nejbližší příležitostí, na níž budeme mít možnost dokázat, že to s námi není tak zlé, bude asi již tradiční a velice oblíbený seminář POŠKOLE, který se bude konat jako obvykle v polovině dubna v lázních Sedmihorky v Českém ráji. Bližší podrobnosti najdete v Učitelském spomocníkovi na http://it.pedf.cuni.cz. Můj příspěvek s názvem Kudy se ubírá vývoj vzdělávacích technologií sestává z vybraných citátů známých osobností a najdete ho na http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/citaty/. Budu moc rád, seznámíte-li se s ním předem, abychom mohli o jeho obsahu diskutovat.

Těším se na setkání s vámi a doufám, že krize, které jsme svědky, nepotrvá příliš dlouho.

             Ing. Bořivoj Brdička                   , __      , __
     oddělení informační technologie, KTCHV        /|/  \    /|/  \
     Pedagigická fakulta Univerzity Karlovy         | __/ __  | __/ ,_
            Praha, Česká republika                  |   \/  \_|   \/  |
             bobr@mbox.cesnet.cz                    |(__/\__/ |(__/   |_/
  Učitelský spomocník - http://it.pedf.cuni.cz/
BoBrův Pomocník - http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/

Aktualita 18.12.1997

Vážení kolegové, přátelé!

Zas další kalendářní rok se nám chýlí ke konci, a to je čas, kdy míváme ve zvyku bilancovat a plánovat budoucnost. V minulých letech jsem často leccos u nás doma kritizoval, zvláště pak nedostatečnou podporu využití technologií v oblasti školství. Považoval jsem tuto problematiku bezmála za nejdůležitější pro příští zdárný vývoj našeho státu. Jak se můžeme názorně přesvědčit v dnešních dnech, existují i mnohem důležitější záležitosti. Neměl-li o tuto problematiku nikdo zájem v nedávné minulosti, tím spíš o ni nebude mít zájem teď, kdy nás čeká nová vláda a hospodářská situace se spíše zhoršuje. Domnívám se, že v současné situaci jsou jakékoli stížnosti docela zbytečné. A tak bude asi nejlepší si připomenout, že velká většina obyvatel naší planety je na tom ještě mnohem hůře.

Vánoce jsou právě tím obdobím, kdy více než jindy myslíme jeden na druhého. Myslíme hlavně na své blízké, ale neměli bychom zapomínat ani na ostatní. Země bývá v poslední době často v souvislosti s rozvojem internetu přiléhavě nazývána globální vesnicí. Autorem tohoto označení je známý kanadský vědec a učitel Marshall McLuhan, jehož oblastí působení byl výzkum vývoje moderních médií. V roce 1969, kdy ještě žádná globální počítačová síť neexistovala, napsal: "Globální vesnice je světem, ve kterém je každý množstvím komunikačních sítí spojen s lidmi po celém světě tak, že může snadno komunikovat s každým stejně, jako by to byl jeho soused od vedle.”

Inspiroval ho hlavně závratný rozvoj komunikací v podobě telefonu, masové sledování televize, růst dopravy a její zrychlování (let člověka na měsíc v televizním přímém přenosu). On sám měl k technickým vymoženostem negativní postoj a vyhýbal se jim. Nejeden dnešní špičkový odborník na využití internetu, považuje McLuhana za svého guru (duchovního vůdce). Patří k nim například i socioložka Flora V. Calderó n-Steck z University of Pittsburgh, která se v jednom ze svých článků pokouší přiblížit význam pojmu globální vesnice pomocí přirovnání takto:

Použijme sociologickou představivost k popsání našeho světa se všemi 5.7 miliardami lidí a asi 200 národy v podobě vesnice s 1000 obyvateli. Jak by ta vesnice vypadala?

Celkový počet obyvatel:   1000

Z toho    575   Asijců (200 Číňanů)

          130   Afričanů

          125   Evropanů

          100   Jihoameričanů

           65   Severoameričanů

Příjmy: polovinu všech příjmů dostává 120 lidí

Potrava a hlad: 500 vesničanů (většinou dětí) chodí spát hladových

Bydlení a bezdomovci: 600 obyvatel žije v ručně vyrobených boudách

Vzdělání:

           75 obyvatel má vysokoškolské vzdělání

           700 obyvatel neumí číst a psát

           31 vlastní počítač

Paní Calderó neuvádí kolik obyvatel ví o existenci internetové globální vesnice a kolik z oněch 31 majitelů počítačů má v ní již své zastoupení v podobě svých vlastních virtuálních občanů. Podle současných odhadů by to mohlo být asi tak 20. To jsou právě ti, kteří jediní mají možnost plně pochopit, co je to globální vesnice, a případně sdílet naši společnou starost o její budoucnost.

Zkuste se zamyslet nad tím, kolik lidí může představa globální vesnice přimět ke změně názorů a kolik jich bude naopak chtít internet využít jen jako další nástroj k prosazování svých osobních cílů na úkor druhých. Ať už se budou schovávat za zájem firmy, národa, církve, třídy, rasy, žen nebo jakékoli jiné skupiny lidí.

Jakkoli tato představa není příliš optimistická, nesmíme ztrácet naději. Zvlášť teď o Vánocích bychom měli věřit na lepší budoucnost lidstva. Na budoucnost bez násilí, válek, rasové nenávisti, podvodů, zlodějiny, mafie, drog, ….

Jenom věřit však ale nestačí. Každý z nás pro to musí také něco udělat. Nemuselo by to být úplně špatné novoroční předsevzetí, co říkáte?

    Ing. Bořivoj Brdička

   bobr@mbox.cesnet.cz

http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/

 oddělení informační technologie

   KTchV PedF UK Praha

     http://it.pedf.cuni.cz/

Je škola překonaná?

S panem Papertem jsem se setkal v úterý 15. října v hale jednoho hotelu v centru Manhattanu. Strávili jsme spolu dopoledne v diskuzi o dětech, počítačích a školách. Profesor Papert učí v počítačové laboratoři Massachusetts Institute of Technology (MIT) a většinu svého života se zabývá definováním způsobu, jakým se mají děti učit. Absolvoval Cambridge University, studoval matematiku a později odešel na Ženevskou univerzitu, kde pracoval s Jeanem Piagetem, jehož teorie učení ho silně ovlivnily. Od počátku 60. let učí na MIT, kde se specializuje na matematiku, vzdělávání a umělou inteligenci. V 80. letech měly tisíce dětí, včetně mě, příležitost se seznámit s jeho programovacím jazykem LOGO. Tento týden vydal Papert novou knihu The Connected Family (Spojená rodina): mosty přes propast oddělující nás od nové digitální generace, která se zabývá problémy vznikajícími mezi rodiči a dětmi při používání počítačů. Diskutovali jsme o tom, jaká je budoucnost vzdělávání a škol i o tom, zda vůbec budeme v budoucnu mít učitele.

David Bennahum (DB): V roce 1980 jste publikoval knihu nazvanou Mindstorms (Převratné myšlení): Děti, počítače a mocné nápady, která měla obrovský vliv na učitele a školy, neboť jim dala koncepci, na které bylo možno postavit používání počítačů ve výuce. Tento týden jste přišel s novou knihou. Můžete mi naznačit, jak se změnil váš pohled za poslední roky.

Seymour Papert (SP): Daleko větší změny jsou ve sféře sociální než v technologiích. V roce 1980 děti používaly počítače hlavně ve škole a, když jste chtěl mluvit o změnách ve výuce, škola byla jediným místem, kde se daly tyto změny uskutečnit. Nyní je mnohem více počítačů doma, než ve školách, a tak je mnohem více zcela nových a alternativních způsobů učení přímo v domácích podmínkách než ve škole. Transformace je přímo v dětech. Ony jsou tou hnací silou, která změní školy. Vědí více než mnoho učitelů - určitě kolektivně. Domácí počítače jsou největším důvodem změn ve výuce.

DB: Může v domácích podmínkách být učení kvalitnější než ve škole. Je zde nějaký důvod k optimizmu?

SP: Musíme se nejprve vrátit zpět. Podívejme se na to z pohledu mých tří knih zabývajících se touto problematikou. Když jsem psal Mindstorms, nebyly ve školách téměř žádné počítače. Teprve během 80. let si mnoho škol počítače pořídilo. Za nejdůležitější jsem v té době považoval význam školy jako instituce, která se přizpůsobí všemu novému, co přijde. Škola je jako živoucí organizmus. Objeví-li se cizí buňky (počítače), imunitní systém se začne bránit. Takže v 80. letech můžeme vidět velký posun. Předtím byly počítače používány jen vyjimečně. Byly v rukou vizionářů, kteří se pokoušeli s nimi pracovat, protože nebyli spokojení s tím, jak škola funguje. Koncem 80. let se většina počítačů dostala pod kontrolu školní byrokracie neboli školy jako instituce. Byli zde ještě vizionařští učitelé, ale ti byli neutralizováni. Ti učitelé, kteří měli dříve ve třídě jen několik málo počítačů, používali je k odstraňování hranic mezi předměty a k odreagování. Jakmile se řízení zmocnila administrativa, zavedla pro počítače zvláštní místnost a pro děti zvláštní hodiny s učitelem informatiky. Místo toho, aby pomohly změnit všechny ty zastaralé způsoby vyučování, počítače asimilovaly. Je to přirozené, ne proto, že by byli špatní učitelé nebo špatné školy. Všechny organizmy na světě mají snahu udržovat se ve stabilním stavu a proto brání prostředí, ve kterém žijí. Proto školy přeměnily potencionální revoluční nástroj na jeden z dalších konzervativních. Škola nechce radikálně měnit sama sebe. Síla počítačů není ve zdokonalování současného školského systému ale v jeho náhradě zcela odlišnou strukturou.

DB: Je způsob učení s počítači, který jste nazval „učení děláním" a který spočívá ve využití počítače pro tvorbu vlastního modelu a sledování výsledného chování systému, nějak odlišný od učení se faktů nazpaměť nebo po částech.

SP: Ano. Ale to není vše. Myslím, že každý pokus o přesné definování nejlepších výukových metod nemůže být úplný. To je jako když se zeptáte jaký je rozdíl mezi živou a mrtvou věcí? Existuje nějaká dokonalá definice? Myslím, že při bližším zkoumání dojdeme k poznání, že školství si vyvynulo velice zvláštní způsob učení. Dítě se ve skutečnosti začíná učit hned od prvního dne. Poznávání je přitom řízeno vnitřně. Je motivováno osobním zájmem. Je často velice prudké a jednotlivé části od sebe nejsou oddělovány. Přitom existuje mnoho způsobů, kterými se dítě učí. Podobný přístup můžete vidět i u kreativních dospělých. Můžete ho vidět v naší laboratoři nebo na jiných vědeckých pracovištích, v hudebním studiu nebo v kreativním obchodním podniku - lidé se učí to, co potřebují, postupným odhalováním toho, jak věci fungují. Je to velmi podobné tomu, jak se učí předškolní děti. Škola vyvinula velice svérázný umělý způsob výuky a je ve stavu, kdy zaběhané postupy pravděpodobně nedovolí jakékoli změny.

DB: Jaké jsou další příklady starých postupů nevhodných pro budoucí vzdělávání?

SP: Dělení dětí podle věku je jednou z takových absurdit. Nedávno jsem přednášel skupině učitelů a řekl jsem jim: „Než začnu, rozdělte se tak, aby ti, kterým je 20, seděli zde, 22 tady a tak dále." Nikdo to nechtěl udělat. Je to absurdní a přece tak děti rozdělujeme abychom jim mohli předávat vědomosti pěkně systematicky. Daleko výhodnější je rozdělovat výuku na úseky bez přesného určení předmětů a děti ne podle věku ale podle znalostí.

DB: Je to výrobní proces.

SP: Ano je. Mnoho ze současných postupů je tak svázaných se školou, že je nikdo nedokáže oddělit. Mluvím o těchto problémech s učiteli a oni většinou nakonec řeknou: „Dobře, ale jak mi vlastně počítač pomůže učit matematiku ve čtvrté třídě?" Ale to je přece úplně špatná otázka - tady nebude žádná „čtvrtá" třída. Tady nebude žádná oddělená hodina matematiky. Tady nebude žádná výuka v tom smyslu, jak jí známe nyní.

DB: Jak tedy bude podle vás budoucnost vypadat?

SP: Jak to bude vypadat z pohledu života dětí?

DB: Ano.

SP: Děti budou zapojeny do zajímavých projektů a akcí.

DB: Budou chodit do školy? Budou nějaká místa, kam budou chodit?

SP: Myslíte jestli vůbec budou někam chodit nebo budou zůstávat doma?

DB: Ano.

SP: Jestli se tomu bude říkat škola, nevím. Že se to však té škole, jak ji známe dnes, nebude vůbec podobat, to vím docela jistě.

DB: Budou tam učitelé? Bude se slovo „učitel" vůbec používat?

SP: Budou mít děti dospělé profesionály, kteří jim budou učení usnadňovat? Ano. Budou tito učitelé těmi, kdo jsou v privilegovaném postavení jako ten, kdo ví a je zdrojem vědomostí? Nemyslím. Rozhodně ne úplně. Budou mít velice odlišnou roli. Jedině citliví a dobře informovaní dospělí, kteří dobře rozumějí vzdělávacímu procesu, budou moci dávat dětem rady. Budou schopni zjistit, že toto dítě má nějaký problém, že jiné potřebuje mnohem zajímavější či náročnější úkoly nebo více pozornosti a námětů pro práci.

DB: A počítač se stane jakýmsi katalyzátorem. Dá se to tak říci?

SP: Raději používám slovo „médium". Nemám rád slovo „katalyzátor". Počítače jsou mnohem víc než jen katalyzátor. Je to prostředek, pomocí něhož lze dělat mnohem více zajímavých a různorodých projektů. Můžete pracovat komplexně jako nikdy dříve. Podívejme se třeba na to, co je z pohledu celé společnosti třeba k tomu, aby se raketoplán dostal na oběžnou dráhu. Je to celý komplex úkolů, které by bylo nemyslitelné dělat bez počítačů. Na všech úrovních jsme díky počítačům schopni provádět úkoly mnohem komplexněji, a to se přenáší pochopitelně i na děti. Děti jsou dnes schopny dělat věci samostatně a díky počítačům mnohem komplexněji. To znamená, že počítače jsou mnohem více než pouhým katalyzátorem. Jsou běžným nástrojem, který umožňuje nalézat vědomosti. Vědomosti mohou být dostupné v mnoha různých formách.

DB: Vypadá to, že je na nás abychom počítače používali a přetvářeli do podoby vhodné pro podporu výuky. Je to ale dost nepřirozené aby počítače nutily lidi učit se určitým způsobem. Dosud byly počítače používány ve školách spíše na podporu byrokratických a elitářských způsobů řízení.

SP: Přesně tak. Myslím, že kdybychom se pokusili spočítat všechny počítače, které jsou používány s nálepkou „pro výuku", u mnoha z nich bychom zjistili, že jsou používány v rozporu s těmito mými představami.

DB: Jaké nejhorší použití počítače ve výuce jste viděl?

SP: Myslím, že nejdůležitější je to, o čem jsme mluvili dosud. Je zde ona instituce zvaná škola a ona nová přicházející věc - počítač. A my se ptáme, jak tato věc školu ovlivní? Neměli bychom být překvapeni, když nakonec zjistíme, že naopak škola mění počítače. Bylo by zcela nepřirozené, kdyby tomu tak nebylo. Protože škola je živoucí a přirozená instituce, má snahu udržet sama sebe v chodu. Proto jsou počítače používány hlavně ke splnění tohoto cíle. Lépe by bylo se zeptat trochu jinak, třeba zda existuje nějaký vážně nebezpečný způsob zapojení počítačů do výuky? Ano, je to domněnka, že počítače jsou tu pouze od toho, aby pomáhaly učitelům dělat totéž lépe. To je velice nebezpečná mýlka.

DB: Doufejme, že z dětí, které budou mít možnost vhodným způsobem používat při učení počítače, vyrostou jedincí s většími schopnostmi. Co budou umět lépe? Jaký z toho budou mít prospěch?

SP: Musíme se dívat na různé děti odlišně. Normální vlastností všech dětí je, že se začínají učit dobrovolně a s nadšením. Postupně se však jejich nadšení díky školní docházce během několika let vytrácí. Samovzdělávací instinkt je likvidován a to dělá jejich život chudším. Způsobuje to ztrnulost a nepružnost ekonomiky. Chudší a ztrnulá je tím pádem i celá společnost. Těmto dětem by mohly počítače pomoci upravit látku tak, aby byla přijatelná jejich přístupu k učení.

...

DB: Podívám-li se zpět na své vzdělání, musím konstatovat, že jsem se na tu dobu učil programovat počítač relativně velice brzy. Jedním z důsledků, který to pro mě mělo je to, že se dnes snažím dívat na všechno systematicky. Třeba i taková historie může být součástí systému. Otázkou je, co je vstupem a co výstupem?

SP: Je celá řada pojmů, ke kterým mají děti díky počítačům blíže, jako například myšlení v systémových termínech. Pojmy jako „zpětná vazba" nebo „adaptivní systémy" byly v dřívějších dobách pro malé děti příliš abstraktní.

DB: Díky počítačům mohou skutečně získat cit i pro takové pojmy. Tendence dívat se na věci jako na systém, kde vše se vším souvisí, je největším intelektuálním pokrokem této generace. V minulosti byli lidé zvyklí se dívat na svět a na historii odděleně.

SP: I v minulosti se mnoho lidí dostalo na takovou úroveň, že byli schopni se na věci dívat systematicky. Bylo však mnohem více těch, kteří měli problémy, protože neměli dostatečnou představivost. Díky počítačům je možné pojmy ujasňovat a konkretizovat, takže mohou být přístupné mnohem většímu počtu lidí. Jestli se ti nejlepší dostanou ještě dál, nevím, ale doufám, že ano. Z globálního pohledu všeobecného vzdělávacího systému nás to však ani nemusí moc zajímat. Jestliže se nám však podaří dostat většinu lidí na úroveň, na které jsou nyní jen ti nejlepší, bude to moc dobré. Je pravda, že většina pokrokových myšlenek zde byla již před příchodem počítačů. Neznamená to však, že počítače nepřinesou nové způsoby myšlení. Vždy to nějaký čas trvá, nežli kultura vstřebá nové myšlenky. Nová informační společnost je toho typickým příkladem. Zatím jsou tu počítače skutečně jen velice krátkou dobu.

DB: Proč vychází vaše kniha právě teď? Proč by ji měli lidé číst?

SP: Myslím, že kniha vychází nyní právě proto, že se v současné době nacházíme v bodě, kdy se těžiště inovací ve vzdělávání přesouvá ze škol do domácností. Domácí počítače dávají zvláštní příležitost zavést nové formy kultury vzdělávání a dávají rodičům možnost se na těchto změnách podílet. Teprve vývoj několika posledních let dovoluje o něčem takovém uvažovat. Tato kniha je výzvou pro rodiče dětí vlastnící počítač, aby mysleli na vzdělávání, na kulturu vzdělávání a na to, jak by mohla být změněna. Všiml jsem si, že mnoho rodičů se spokojuje s definicí softwarového průmyslu, jak by mělo vypadat využití počítače pro výuku. Myslím, že hodně výukových produktů je tak špatných, že snižují dokonce i úroveň současného školského modelu výuky. Tato kniha by měla pomoci mnoha rodičům, aby se dívali na počítač jiným pohledem. Chápu tuto knihu jako na nabídnutou příležitost. Podaří-li se nám přesvědčit rodiče, že nemusí nutně schvalovat vše, co děti mohou na počítači dělat ani co se mají učit, mohlo by to být tou největší hnací silou změn v celé společnosti.

mírně zkrátil, upravil a do češtiny přeložil BoBr

Prameny:

Connected Family - dokument věnovaný podpoře stejnojmenné knihy
Domovská stránka profesora Paperta

SIMCITY

SimCity neboli česky simulace města je jednou z mála her, které z didaktického i psychologického pohledu nejsou považovány vyloženě za závadné. Na první pohled by se mohlo dokonce zdát, že téměř ideálním způsobem splňuje požadavek na tvůrčí neboli konstruktivní způsob práce s počítačem, který je označován za nejvhodnější pro jeho využití jako nástroje pro výuku a sebezdokonalování. Většina existujících verzí tohoto programu navíc neobsahuje ani žádné připomínky fyzického násilí, bez něhož se dnes již běžná komerčně úspěšná počítačová hra neobejde.
Možná, že jste již slyšeli o mladíkovi jménem Will Wright, který je autorem námětu i první verze programu. Bylo to v roce 1987, kdy se marně pokoušel pro svůj nápad najít nakladatele. Všichni si mysleli, že je blázen a nevěřili, že by se jeho program mohl ve velkém prodávat. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než založit vlastní firmu jménem Maxis a prodávat ho sám. Do dnešního dne se prodalo 5 milionů kusů a díky snaze ostatních firem tento nápad napodobit, vznikla celá nová kategorie simulačních her s tzv. otevřeným koncem. To znamená, že není přesně stanoven cíl. Pokračuje se tak dlouho, dokud neuděláte chybu nebo dokud vás to baví.


První komerčně úspěšná verze SimCity z roku 1989

O co se vlastně jedná? Jako hráč se dostáváte do role správce neboli starosty města s pravomocí rozhodovat o jeho chodu. Na začátku nové hry je vám přidělen prázdný pozemek a určité množství peněz. Za ty stavíte domy a snažíte se do nich získat nájemníky. Nájemníci jsou ale velice nároční. Nastěhují se k vám jen budou-li mít k dispozici silnici, elektřinu, obchody, práci a hromadnou dopravu. To však je teprve začátek. Vaším úkolem je si nájemníky udržet a jejich počet co nejvíce zvyšovat. Jsou totiž jediným příjmem vaší městské pokladny, neboť platí nájem a daně. Budou-li daně příliš vysoké, nebude se jim to líbit, budou-li příliš nízké, nebudete mít peníze na rozvoj města. Peníze ale nutně potřebujete. Nechcete-li o obyvatele města přijít, musíte jim postavit nemocnici, školy, kulturní středisko, policejní stanici, hasičskou zbrojnici, park, sportovní areál atd. Skutečnou zatěžkávající zkouškou však jsou teprve různé katastrofy, které vás, stejně jako ve skutečném životě, neminou. Dojde na oheň, přižene se tornádo, a na vás bude se se ctí s těmito živly vypořádat.

Firma Maxis po svém nečekaném úspěchu neusnula na vavřínech. Kromě vývoje dalších simulačních programů, jako např. SimLife (biologická simulace vývoje života), pracovala i na zdokonalení SimCity. V roce 1993 přišla s novou verzí SimCity 2000. Na první pohled je zřejmé, že hra získala mnohá vylepšení a je také o dost složitější. Každý jen trochu zkušenější uživatel však tuto skutečnost jen uvítá.


SimCity 2000 z roku 1993

Prvním velice povedeným vylepšením je hned začátek. Máte možnost si krajinu pro stavbu města vytvořit podle svého. Kombinovat můžete hory, lesy, pláně, řeky, moře. Velmi rozumné je pořídit si rovné plochy pro stavbu rozsáhlejších budov. Řeky s tekoucí vodou se zase hodí pro stavbu hydroelektráren. I možností, co stavět, značně přibylo. Všechny typy budov jsou k dispozici v různých variantách. Poté, co postavíte elektrárnu a zavedete do domů elektřinu, musíte ještě postavit vodovod. I zde však obecně platí, že není třeba připojovat každý dům zvlášť. Vedle sebe v bloku stojící domy se propojí automaticky. Kromě vlaku můžete vybudovat i síť autobusových linek nebo metro. Nezbytností pro přísun osob i pro obchod je letiště, případně přístav.

Pro angličtinou nevládnoucího našince je značně složitý daňový systém, který je možno v mnoha položkách nastavovat. Nedá se již měnit jen daňové zatížení obyvatel. Nastavovat podle svých záměrů můžete i výdaje městského rozpočtu. Můžete si tak na vlastní kůži vyzkoušet, jak vypadá řízení samostatného samosprávného celku. Na vás je, kolik dáte na zdravotnictví, školství, policii atd. Ovšem musíte pochopitelně počítat i s tím, že vaše rozhodnutí bude mít odpovídající následky a že za ně ponesete odpovědnost.

I zde se vyskytuje celá řada různých přírodních katastrof, na které musíte být připraveni. Můžete si také vybrat některý z předem připravených scénářů představujících různé katastrofické události. Třeba velký požár v San Franciscu nebo útok mimozemských civilizací.

Trochu odlišná je koncepce firmy Sytem 3, jejíž program s názvem Constructor prodává společnost Acclaim Entertainment. Tato hra typu SimCity je momentálně na trhu pravděpodobně nejúspěšnější. Jedná se o pojetí poněkud poplatné ryze komerčním zájmům, i když základní princip je stejný. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že zde nebudujete město sami. Existuje nepřátelsky naladěný protivník, který vlastní vedlejší pozemky a nad nímž musíte zvítězit.


Základna v programu Constructor

Na počátku máte k dispozici jen svou vlastní základnu (na obr.) s několika dělníky. První, co musíte udělat, je postavit pilu, abyste měli materiál na stavbu domů. Máte-li dřevo, můžete stavět obytné domy, samozřejmě jen ze dřeva. Teprve později, až budete mít betonárku a cihelnu, budete schopni postavit i lepší dům. Základním pravidlem pro postup vpřed je postavit od každého domu z nabízených možností vždy alespoň jeden. Obytné domy pronajímáte nájemníkům, kteří pak rodí další nájemníky nebo pracovníky, bez nichž je růst vašeho města nemyslitelný. Zdejší obyvatelé jsou také dosti nároční. Nesnášejí hluk z továren, dožadují se lepšího plotu, stromů na zahradě, snížení nájemného apod. Městská rada vám navíc neustále přidělává práci a chce po vás, abyste pro své nájemníky koupili další pozemky a stavěli další domy nebo abyste jim vybudovali park atp. Tyto požadavky nelze ignorovat. Je to velká honička a nesplníte-li je v požadovaném čase, brzy skončíte.

Největší problémy však způsobují nepřátelé. Chodí krást na vaše území, ničí váš majetek a jsou-li dost silní, postaví si klidně dům na vašem pozemku. K uskutečňování svých záměrů používají různé nekalé živly a gangstery. Vám nezbývá nic jiného, než se chovat stejně. Policie sice v mnoha případech pomůže, na všechno však nestačí. Budete-li chtít vyhrát, budete i vy muset postavit italskou restauraci a udělat z ní domovské sídlo vaší mafie.


Město s policejní stanicí v programu Constructor

Většině z vás to možná bude připadat normální. Skutečný svět je dnes takový. Otázkou je však to, zda je správné se s tím smířit a naše děti utvrzovat v přesvědčení, že se v životě bez mafiánských metod neobejdou. Přesto neváhám některé momenty hry označit za povedené. Proti sobě mohou hrát až čtyři protivníci, z nichž každý může být buď řízen počítačem nebo může být skutečným hráčem připojeným prostřednictvím lokální sítě. Skvělý je nápad na ovládání jednotlivých postav, které jsou navíc krásně animované. Kliknete-li na ně, ozvou se mobilem a vy jim sdělíte, co mají dělat. Takto musíte odvelet mistra s jeho partou vždy tam, kde je nějaká práce, opraváře na místo, kde je třeba něco spravit (i hořící dům) nebo gangstera tam, kde chcete něco zničit. Vtipně je vyřešený též vývoj nájemníků. Vy sami si moc vybírat nemůžete. Na počátku máte k dispozici jen obyvatele na velmi nízké společenské úrovni. Dokážete-li jim zajistit vhodné podmínky, začnou se rodit generace mnohem inteligentnější a schopnější. V praxi to znamená, že jim musíte domů pořídit počítač. S tímto principem bychom se snad mohli ztotožnit, i když si plně uvědomujeme, že ve skutečnosti samotné pořízení počítače ještě neznamená nic a může naopak mít při nevhodném využití i zcela opačné důsledky. Bližší informace o Constructoru můžete získat z jeho domovské stránky u firmy Acclaim Entertainment.

Firma Maxis, jako nositel původní myšlenky, se ale určitě nenechá zahanbit. Usilovně pracuje na nové verzi, která se bude jmenovat SimCity 3000 a bude k dispozici na jaře 1998. Již teď se snaží prostřednictvím WWW stránky lákat budoucí zákazníky, a tak víme, že SimCity 3000 bude opět obsahovat mnoho zlepšení. Bude celé v 3D grafice a hlavně bude ve větším rozsahu umožňovat zvětšování (zoom) až na detaily jednotlivých domů a jejich vybavení. Určitě se máme na co těšit.

Dva zde popsané programy zdaleka nejsou jedinými zástupci her typu SimCity. Existuje ještě celá řada dalších podobných programů. Vzhledem k tomu, že k některým z nich existuje i funkčně omezená volně šířitelná demo verze, můžete si je vyzkoušet i vy. Demo verze je k dispozici i pro SimCity 2000 a Constructora. Obě mají bohužel přes 30 MB, a tak jsem je zatím raději z následující nabídky vypustil. Najdete je pochopitelně na jejich domovských stránkách.

Přehled volně šířitelných demo verzí programů typu SimCity

ukázka	název	popis	OS	velikost v MB	soubor
	Afterlife	budování pekla a ráje, pomoc duším dostat se na správné místo	Windows 95	10,8	afterlfe.zip
	Caesar II	budování města podobného Římu v dobách jeho starověké slávy	DOS	2,8	caesar2.exe
	Ecomaster	ekologická hra, ve které je třeba získat ta zvířata, která jsou schopna přežít v určeném prostředí	Windows 3.x	1,1	eco.zip
	Life on Mars	budování kolonie na Marsu	Windows 3.x	5,9	mars.zip
	Outpost 2	sci-fi příběh budování nové společnosti ve vesmíru po zničení Země	Windows 95	9,0	op2demo.exe
	Settlers II	budování vlastní říše po ztroskotání na ostrově	DOS	10,6	s2gold.exe
	SimLife	simulace vývoje života na Zemi s možností kontroly počasí, přírodních podmínek i biologických vlastností zvířat (pouze nefunkční demo)	DOS	0,7	lifedemo.zip

Vím ještě o jedné zajímavé verzi SimCity. Jmenuje se Corporate Heaven (společné nebe) a je bohužel dosud v počátečním stavu vývoje. Záměrem je vytvořit simulaci ideální lidské komunity, kde si bude každý moci vybudovat hospodářství nebo podnik založený na rozumném využívání přírodních zdrojů. Všichni zúčastnění pak budou mezi sebou moci komunikovat a obchodovat. Budou se navzájem respektovat a ne nenávidět. Pozoruhodné na této hře je hlavně to, že se hraje prostřednictvím internetu, a tak se do ní může zapojit doslova každý. To už se ale dostáváme zase do jiné kategorie využívání moderních komunikačních technologií, a sice MOO (objektově orientovaná mnohouživatelská virtuální města). O těch jsem však psal již dříve.

Kam bude směřovat další vývoj? Bohužel záleží do značné míry na tom, co budeme kupovat. Bude-li i nadále zájem velké většiny z nás přitahovat násilí, asi zvítězí směr, který naznačil Constructor, v němž vám na začátku hry předvedou ukázkové zalití nepohodlné osoby do betonu a na konci vás uloží do rakve a pohřbí. Já sám bych se však přimlouval za vývoj poněkud jiným směrem. Představte si takovou simulaci chodu státu, na které by se daly hodnověrným způsobem ověřovat návrhy politických stran obsažené ve volebním programu. I přesto, že do chodu státu vždy zasahuje i velké množství nepředvídatelných vnějších okolností, mohl by takový program mnoha voličům usnadnit rozhodování. Samotné volby (nebo referenda) prostřednictvím internetu jsou realitou již dnes.

Co zbývá říci závěrem? Rozhodně nesmím zapomenout vás opět upozornit na to, abyste, pokud se rozhodnete nějaké SimCity se svými dětmi zkusit, je nikdy nenechávali u počítače zcela samotné bez kontaktu s vámi a okolním světem. Nadměrná koncentrace na hru a její prožívání může mít i dost negativní důsledky způsobující zkreslení obrazu skutečného světa. Nejnovější výzkumy z oblasti psychologie a sociologie tuto skutečnost jednoznačně prokazují. Profesorka sociologie Sherry Turkle ve své knize Life on the Screen (Život na obrazovce) uvádí následující příklad, který zaznamenala při práci s 13 letým Timem s programem SimLife. V situaci, kdy mu začali hromadně hynout mořští ježci, se ho zeptala, zda ví proč.

Tim: "Nevím, něco se stalo."

ST: "A víš jak zjistit proč se to stalo?"

Tim: "Ne."

ST: "Uvědomil sis vůbec, že to nevíš?"

Tim: "Ne. Takové věci mě nevzrušují. Nejsou důležité."

Je na vás, aby SimCity bylo pro vaše děti přínosem, aby otázky, které je třeba ve hře řešit pro ně byly obohacením a aby nedopadli jako to 10 leté děvče, u kterého paní Turkle zjistila, že je díky SimCity neochvějně přesvědčené o tom, že zvyšování daní vždy vede k povstání.

Netdays

Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k akci Netdays. Poprvé jsem o ní psal již více než před rokem. Tenkrát se jednalo o velice úspěšný kalifornský projekt z jara 1996, který byl podporován osobně prezidentem Clintonem a během něhož bylo jen v Kalifornii v jediném dnu připojeno více než tisíc škol do internetu pevnou linkou. V letošním roce se již Netdays rozšířily na celé Spojené státy a prezident žádá kongres o miliardové částky na podporu využití technologií ve vzdělávání.

Naposledy jsem se v červnu tohoto roku zabýval velmi podobnou evropskou verzí projektu, který byl s podporou Evropské unie naplánován a také proběhl v posledním říjnovém týdnu. Vyzýval jsem tehdy k tomu, abychom se k této akci připojili, chceme-li to s naší evropskou integrací myslet opravdu vážně. Slíbil jsem též, že s kolegy v oddělení informační technologie KTchV PedF UK budeme tyto evropské Netd@ys podporovat.

Dnes vás mohu informovat o tom, že tento náš záměr skončil fiaskem. Mám pocit, že ani v členských zemích Evropské unie nebyl zdaleka tak úspěšný, jako v Americe, kde se do něj zapojily tisíce dobrovolníků a stovky sponzorských firem. Situace u nás doma je však skutečně hrozivá a naplňuje mne velkým smutkem.

Můžeme nezdar zdůvodňovat absencí finanční podpory, nedostatkem popularizace a řízení, stále chybějící koncepcí informační politiky státu, svízelnou ekonomickou situací, povodněmi, .... Pravděpodobně jsme i my mohli udělat více. Rozhodně jsme se ale snažili. Jménem Učitelského spomocníka jsme oslovili veřejnost a jmenovitě několik větších firem. Nebudu je jmenovat, ale musím konstatovat, že jejich zájem byl nulový. Že o úroveň našeho školství nemají zájem zahraniční firmy, je svým způsobem pochopitelné. U našich je to však neomluvitelné. Zvlášť ty podniky, které budou potřebovat počítačově gramotné zaměstnance, by měly v tomto směru něco podniknout. Jinak možná nebudou schopny udržet krok s konkurencí. Třeba i ty banky, které si stavějí honosné paláce, by mohly něco dát na účelově vázanou podporu školství. Zapojit by se měly i hromadné sdělovací prostředky, aby si veřejnost uvědomila existenci určitého problému. Jiných, a zdá se, že zajímavějších, problému však máme více než dost. O školství není zájem. A tak jsme i média oslovovali marně.

Přestože v tomto případě rozhodně neplatí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, musíme se pokusit i na této situaci najít alespoň něco pozitivního. Rozhodneme-li se jednou technologie ve školství skutečně používat, budeme se alespoň moci poučit z chyb našich předchůdců. Snad přijdeme včas na to, že nestačí jen natáhnout internetovou linku do každé třídy. Snad zjistíme i to, že vhodné využití této techniky vyžaduje změnu výukových metod, a tudíž i předběžnou důkladnou přípravu učitelů. Doufejme, že nebude příliš pozdě.

INVEX 97

Rok utekl jako voda a už je tu zase podzim a s ním jako obvykle i náš největší veletrh informačních a komunikačních technologií INVEX. Pro mnoho firem je výprava na brněnské výstaviště největší akcí celého roku, a tak je vždy na co se dívat. Výstavní plochy zabírají snad všechny použitelné pavilony, všude mnoho lidí, hluku předváděných aplikací, prospektů, reklamních upomínkových předmětů, krásných hostesek, biznysmenů tvářících se jako by jim výstava patřila, dětí honících se za vším, co dávají zadarmo. Poslední léta přibývá i učitelů. Letos, podobně jako vloni, asi hlavně proto, že je hned první den konání veletrhu pozvala na svou konferenci věnovanou školství firma Microsoft.

Tentokrát jsme se sice nedočkali žádného speciálního daru (vloni zde byl ohlášen dar Windows NT serverů), ovšem i tak byla účast hojná. Všichni dostali najíst a díky tomu, že se na závěr losovaly podle vyplněných dotazníků hodnotné dary, vydrželi téměř všichni až do konce.

Myslím, že trochu slabší byl letos program. Pan ministr Gruša se, stejně jako vloni Pilip, omluvil, a tak měl úvodní slovo opět pan náměstek Ondráček. Dozvěděli jsme se, že ministerstvo využití informačních technologií ve školách podporuje, že je ochotno jednat se všemi firmami, které chtějí školám pomáhat a že je v našem zájmu integrace do evropských struktur a příprava na život v informační společnosti. Tedy vlastně nic nového a nic konkrétního.

Pak následovaly ukázky toho, jak se vstřícná politika této firmy vůči školám vyplácí a jak jsou již nyní jeho produkty ve školách s úspěchem provozovány. Bohužel musím konstatovat, že mě osobně příliš nepřesvědčily. Jednalo se vesměs o školy, které od Microsoftu již dostaly nebo chtějí získat zvláštní podporu. Některé ukázky měly s technologiemi jen velice málo společného a skoro všichni přednášející přetáhli, takže vzniklo téměř hodinové zpoždění. Snad nejvíce mě zaujala prezentace využití počítače v hudební výchově ZŠ Loučná nad Desnou. V textovém editoru píší texty písní s akordy, v grafickém editoru tyto akordy kreslí a pak je s klávesovým nástrojem k počítači připojeným interpretují. Předvedli nám známou písničku bratří Nedvědů "Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen" a já měl pocit, že si ani lépe vybrat nemohli.

Další část konference byla věnována školní administrativě a školským informačním systémům. Podle mého názoru jsou kancelářské produkty Microsoftu, které lze pro tuto oblast použít, téměř dokonale integrovány a jsou schopny bez velkých nároků na instalaci a správu dělat to, co je třeba. Potíž je ve vysoké náročnosti na hardware a v ceně, která je vyšší než u produktů konkurenčních.

Jednu skutečně zajímavou novinku nám pan Toman, obchodní zástupce firmy pro školství, přece jen připravil. Byl to plyšový medvídek Barney, který je nejnovějším obchodním trhákem Microsoftu na americkém kontinentu. Hýbe se, mluví a navíc může být bezdrátově připojen k počítači. Je to vlastně takové inteligentní v/v zařízení s vlastním procesorem, které může sloužit k ovládání programů. Barney je schopen program komentovat, radit, zpívat druhý hlas a i jinak inteligentně a vtipně reagovat na to, co se děje v programu nebo ve filmu nebo na to, jak s ním zacházíte. Vhodně napsaný program bude jistě zajímavý hlavně pro předškolní děti.

Zlatým hřebem programu byla návštěva a projev předsedy senátu ČR pana Pitharta. I on již umí skloňovat pojem "informační společnost" ve všech pádech. Zmínil se o tom, že stát by neměl rozvoji informačních technologií bránit a že by měl specielně školství v této věci podporovat. Na místě však je prý zdrženlivost. Teprve čas nakonec rozhodne, co bylo správné.

V této věci s ním rozhodně souhlasím. Přestože si dnes již nelze světový vývoj technologií bez Microsoftu vůbec představit, nesmíme nikdy školské zájmy podřídit zájmům komerčním. Jsem přesvědčen o tom, že překotné vybavování škol technologiemi a připojením do Internetu bez současné úpravy osnov a důkladné přípravy učitelů může způsobit více škody než užitku. O tom se však na konferenci nemluvilo.

Lowell Monke - Web a pluh

Můj otec vyrůstal na farmě v Iowě v dobách, kdy se na polní práce dosud používali koně. Často mi vyprávěl o dědečkově páru koní, s nímž rád pracoval. Vždy se začal smát, vzpomněl-li si na to, jak se jeho mladší bratr Virgil snažil ovládnout tato silná zvířata, aby dělala to, co bylo třeba. Koně k němu zrovna moc přátelští nebyli. Zvláště na konci dlouhého horkého dne na poli, kdy už "cítili stodolu". Táta vyprávěl, jak je vídal uhánět plným cvalem přímo přes pole, náklad poskakující a vypadávající z vozu, s malým Virgilem svírajícím vší silou opratě, snažícím se nevypadnout z kozlíku a doufajícím, že se nějakým zázrakem podaří zabránit neštěstí.
Představa mého strýčka ženoucího se za dvěma svéhlavými střelami se mi často vybaví, pracuji-li s počítači. Přestože učím informatiku, často mám ten pocit, že namísto toho, abych byl mistrem ve svém oboru, jen se držím, zatímco technologie někam divoce bez jakékoli kontroly uhánějí.

Zvláště příhodné mi toto přirovnání připadá u současných komunikačních technologií. Do školství jsou pod tlakem zaváděny novinky jako třeba "informační superdálnice", ale spojení je stále nespolehlivé, programy nevlídné, dokumentace nesnadno stravitelná, informace k nenalezení. A když se nám přece podaří celý systém rozchodit, technologie se mění tak rychle, že nemáme žádnou šanci nabýt jistoty v tom, co děláme. Často cítíme, že jen svíráme opratě a snažíme se za každou cenu zůstat na kozlíku, zatímco nás technologické síly "cítící stodolu" unášejí zoraným polem k cíli, který jsme si neměli možnost vybrat.

Již před pěti lety, když jsem pracoval na svém prvním telematickém projektu, začínal jsem se ptát, proč využívání technologií ve výuce provází takové nekritické nadšení. Nezdá se, že by řešení, které nabízí informační revoluce, splňovalo přesně ty požadavky, které jsou podstatné pro kvalitu vzdělávacího systému.

Skutečně, počítače jsou pro mé studenty nekonečným zdrojem informací. Ale co s tím, nejsou-li schopni žádnou z těchto informací procítit? Technologie pomáhají mým studentům lépe vyjádřit své nápady, ale co je to platné, jestliže žádné nápady nemají? Mají sice možnost naučit se tyto technologie ovládat aby se uplatnili na trhu práce v nové informační společnosti, ale k čemu je to dobré, nevytvoří-li si dostatečnou schopnost samostatně řešit problémy, kterou potřebují k plnohodnotnému životu.

Klíčovou otázkou pro mě bylo, zda dokáže informační technologie pomoci mým studentům získat i jiné vlastnosti jako je vcítění, tvořivost nebo schopnost vlastního úsudku. Takové vlastnosti, jaké by to nejlepší vzdělání mělo poskytovat. Nebo ještě jinak. Existuje nějaký způsob, jak usměrnit sílu počítačů tak, aby sloužily mým studentům k nalezení smyslu jejich učení a života vůbec?

Málokdo si podobné otázky klade a téměř nikdo na ně nehledá odpověď. (Na velkých vědeckých konferencích se s nimi zaručeně nesetkáte.) Myslím si však, že budeme-li naslouchat tomu, co nám chtějí naši studenti říci, ale neumějí to, zjistíme nejspíš, že právě toto je hlavní problém. Někteří z těch, kdo s vynikajícím prospěchem absolvují můj počítačový kurz, mají tak obrovský nedostatek kulturního povědomí, že je stejně působivý jako jejich skvělé znalosti z oblasti počítačů. Když jsem například před nějakým časem pracoval na jednom projektu, zjistil jsem, že někteří studenti vůbec nechápou význam slov jako "konzervativní" nebo "liberální". Jak se pak mohou tito 18-ti letí mladí lidé orientovat v politických diskusích, které všude kolem nich stále probíhají?

Můžete říci, že tito studenti mají prostě jen málo informací. Myslím, že je to však mnohem víc než jen nedostatek informací. Chybí jim pochopení velkých (nebo někdy méně velkých) myšlenek, které se za informacemi, které procházejí jejich očima a ušima, skrývají. Nějak se stalo, že s nimi nikdo o věcech důležitých pro naši kulturu nemluvil.

Je ironií, že podle hodnocení běžného na mnoha nejlepších reformovaných středních školách, mohou mít takoví studenti vynikající prospěch. Po absolvování toho nejvyššího počítačového kurzu, který škola nabízí, jsou technologicky velice zdatní. Řekněte-li jim, kam se chcete na informační superdálnici dostat a oni vás tam dovedou. Ale nechtějte po nich, aby vysvětlili, co tam najdou. Po ukončení školy jsou schopni pracovat. Ale mohou být i platnými členy naší společnosti?

Filozofové od Plata až k Postmanovi připomínají, že nové technické vymoženosti jakéhokoli druhu mají vždy různé následky. Jejich prokazatelný přínos bývá vždy doprovázen často nepříjemnými vedlejšími účinky. Když automobily nahradily koně, nikdo nepředvídal, že by mohla být města tak moc znečištěna výfukovými plyny. Neil Postman uvádí jiný příklad, který má daleko blíže k naší diskusi: "Když Gutenberg oznámil, že umí tisknout knihy, neuměl si představit, jak tento jeho objev jednou podlomí autoritu katolické církve. Ale již o necelých 80 let později Martin Luther prohlásil, že s Písmem svatým v každém domě nepotřebují křesťané papeže k tomu, aby jim ho vykládal." Zda to bylo celé společnosti ku prospěchu či nikoli, si netroufám hádat. Jisté je, že se jedná o vedlejší efekt, který Gutenberg jako zbožný katolík nepředpokládal.

Postman dospěl k závěru, že technologie jsou svým způsobem ekologické. Jejich zavádění zvyšuje míru propojení celého světa. Bez ohledu na to, jak se technologie používají, vždy mají vliv i na naši osobnost. Ovlivňují (ne přímo určují) naše jednání, způsob jakým přemýšlíme i jakým se díváme na svět. Jedu-li ráno do práce raději autem, než abych použil třeba kolo, jsem tam určitě rychleji a pohodlněji. Zároveň však ztrácím kontakt s přírodou, s lidmi a nemusím se vůbec namáhat. Při jízdě na kole mohu sice spadnout přímo na nos v rychlosti 20 km/hod, ale zato zlepšuje můj zdravotní stav a jedinou energií, kterou spotřebovávám je má vlastní. Zároveň mám možnost poslouchat ptačí zpěv a vyměňovat si pozdrav s jinými cyklisty i chodci. Ať si vyberu jakýkoli dopravní prostředek nebo obecně jakýkoli nástroj pro to, co chci dělat, vždy to má určité výhody i nevýhody. A ty formují můj pohled na svět.

Počítač je jedním z nejsilnějších nástrojů na formování pohledu na svět. Pracujeme-li my s ním, vždy i on pracuje na nás. Tu odštípne kousek, tu uhladí a přitom tvaruje naše myšlení podle svých přímočarých vlastností. Protože jeho funkce je založena na vysoce abstraktním procesu myšlení zvaném logika, přenáší se tento způsob myšlení též do procesu poznávání. Ovšem za cenu potlačení jiných způsobů poznávání, jako intuice, fyzický kontakt a celá řada citových a duchovních zkušeností. Sociální kritik Theodore Roszak říká: "Počítače nikdy nemohou být nositeli všech myšlenkových zdrojů člověka."

Hlavním posláním vzdělání je právě vývoj myšlenkových zdrojů. Proto si myslím, že bychom měli být opatrní při používání prostředků, které omezují zacházení s těmito zdroji. Díváme-li se na věc z tohoto pohledu, jsou počítače pro určitý věk a určitý druh výuky zcela nevhodnými prostředky. Neříkám to proto, že bych chtěl zavrhnout využití technologií ve výuce ale proto, abych upozornil na velkou zodpovědnost, která je s jejich nasazením spojená.

Tato zodpovědnost vyžaduje, abychom v souvislosti s využíváním informačních technologií mysleli nejen na to, co získáme, ale též na to, co ztratíme. Budeme-li o tom seriózně přemýšlet, možná zjistíme, že nedáváme našim studentům příležitost osvojit si ty vlastnosti, jejichž nedostatek nás znepokojuje.

Abych to ilustroval, dovolím si vrátit se na farmu. Když jsem vyrůstal, můj otec si pronajal farmu, která sousedila s jinou, jejímž majitelem byl chlápek jménem Louis Prien. Louis byl zastáncem starých osvědčených způsobů. Byl pravděpodobně poslední, kdo se bránil nahrazení koňské síly traktorem. Táta říkal, že je hloupý jako ty muly, se kterými jezdí na své pole. Louis se buď nechtěl nebo nemohl přizpůsobit měnícím se podmínkám. O pokrok se nezajímal. Pro ty z nás, kteří ho znali, byl Louis živou připomínkou toho, o co nás tento pokrok připravil.
Mechanizace nás povznesla nad zem a dovoluje nám mnohem rychleji obdělávat mnohem větší lány. Tím se ale mění náš vztah k půdě. Stává se z ní jen zdroj obživy, z něhož se snažíme mít co největší užitek. Jako stovky nebo tisíce zvířat, které chováme pro maso a díváme se na ně jen jako na zboží. Nebo úroda, která má jen význam zisku.

Cítili jsme, že pro Louise byla půda, zvěř i práce cílem i smyslem. Bylo zcela nepředstavitelné oddělit ho od jeho země, stejně jako jeho farmu od potoku, který kolem protékal. Znal každé zvíře, které měl, a nejspíš jménem. Smyslem jeho života bylo pracovat a dávat všemu to, co potřebuje ke spokojenému životu, pořád dokola rok po roce.

Můj táta tomu rozuměl, i když o tom nemluvil. Nejspíš tušil i to, že nadměrná mechanizace způsobí ztrátu citu k půdě. Asi právě proto mě jednou mimořádně ostře potrestal za to, že jsem se smál tomu, jak je Louis se svými mulami pomalý. Můj otec byl mostem mezi dvěma světy. Viděl přínos a potřebu toho nového a přitom stále dokázal chápat i ten starý. Těžce nesl, že jeho syn to již nedokáže.

Co má toto vše společné s počítači a výukou? Myslím, že je zde hned několik důležitých poučení. Tím hlavním je to, že vybereme-li si učení s počítači, neznamená to jen, že jsme si vybrali pouze lepší učební pomůcku. Počítač, stejně jako traktor, přichází s určitou psychologickou a kulturní přídavnou zátěží. Nasadit ho do výuky bez ohledu na tuto zátěž může znamenat nedobrovolnou ztrátu jiných hodnot. Tady je jeden příklad. Dříve bývalo podstatnou součástí učení klidné soustředění, pochopení svých vjemů a vytvoření vlastních myšlenek. To vše spolu s cvičením pomáhalo studentům vytvořit si vlastní názor na svět. Současné možnosti technologií způsobují snadnou dostupnost a zpracovatelnost informací. Jak připomíná Rozsak, je zde vážné nebezpečí toho, že si spleteme dostupnost spousty informací se skutečnou potřebou vzdělání. "Přemíra informací může skutečně vytlačit z hlavy všechny nápady (zvláště u mladých) a naplnit ji zmatenými, sterilními a nesouvislými fakty ztracenými mezi beztvarými hromadami dat." Jestliže se využívání technologií ve výuce zvyšuje, a tak se omezují zdroje vědomostí na počítačová data, znamená to, že bude moudrost, která vzniká vyhodnocováním vjemů a nápadů, nahrazena pouhým shromažďováním informací jako nejvyšším cílem našich škol? Bude klidné soustředění nahrazeno hyper serfováním po Webu jako tou nejhodnotnější intelektuální schopností? Budeme se jednou spolu s T. S. Eliotem ptát:

"Kdepak jsou ukryty znalosti v moudrosti? Kde se schovávají informace ve znalostech?"
Lowell Monke učí informační technologie pro pokročilé ve státních školách v Des Moines, Iowa, USA. Tento text je upravenou verzí eseje, který byl publikován v časopise Netfuture, jež vychází na WWW a zabývá se problematikou technologií. Originál se nachází na http://www.yale.edu/engineering/eng-info/msg00109.html